Recenze filmů, které ve mně po zhlédnutí nezanechaly nějaký významnější otisk, normálně nepíšu. Podívám se, řeknu si: „Bože, to byla zase hovadina,“ a jdu dál. Mickey 17 je výjimka a já vám hned řeknu proč.

Neznám knižní předlohu ani jsem neviděl Parazita, často zmiňovaného na ČSFD v souvislosti s Mickey 17. Jsa nepolíben a bez předsudků jsem si tenhle film pustil jen proto, že na Threads kdosi napsal, že je skvělý.

Dal jsem ho nadvakrát.

Skončil jsem hned u první scény s Markem Ruffalem

Proč? Přehrával a byl mi odporný. O pár týdnů později jsem si ho řízením Prozřetelnosti pustil znovu. Tentokrát jsem ho dokoukal až do konce. Už na něj mám jiný názor. Hlavně díky Marku Ruffalovi.

Premisa filmu „jaké je to vlastně umřít“ je sama o sobě zajímavá. Zvláště když smrt nemusí být definitivní, protože vás na základě konstruktu – to jsem si vypůjčil od Williama Gibsona – mohou znovu „vytisknout“, podobně jako v Pátém elementu.

Tím ovšem podobnost s kultovním snímkem absolutně končí.

Mickey je diametrálně odlišný jak žánrem, tak poselstvím

Ano, budete se nejspíš divit, ale tenhle film poselství má, a to dokonce hodně silné. Nutno dodat, že poplatné aktuální době. Za pár let, až bude v Oválné pracovně sedět někdo jiný – doufejme –, tento snímek možná vyčpí podobně jako příliš dlouho otevřená láhev Coca-Coly. Doufejme, že ještě víc.

Nebo také ne.

Zpracování filmu, nebo spíš adaptace knižní předlohy, má poselství umně skryté. Nejde o superinteligentní mimozemské obyvatele daleké planety nápadně podobné želvuškám. Dokonce nejde ani o ústřední postavy Mickeyho 17 a 18.

Podle mě ne. Já tam vidím něco jiného. Sci-fi protkaná černým humorem je především o lidské tuposti a vůdcích slibujících lepší zítřky.

Mark Ruffalo alias Kenneth Marshall je vůdce a zároveň – promiňte mi ten výraz – totální kretén. Ne idiot, ale kretén. Kreténismus je totiž skutečný, byť dnes již zastaralý lékařský termín. U Marshalla jej samozřejmě nepoužívám jako diagnózu, nýbrž jako výstižný popis jeho duševního formátu.

Víte, co mi na jeho postavě – teď už musím uznat, že dokonale zahrané – vadilo nejvíc?

Dikce

Pokud jste vyrostli na českých filmech sedmdesátých a osmdesátých let plných jinotajů, už nejspíš víte.

No a pokud jste udrželi pozornost až sem, asi už vám bliklo.

Vůdce Marshall sice nepoužívá úplně stejné obraty jako současný pán Bílého domu – tedy Huge, nebo spíš po newyorsku Yuge, Great, The best, Nobody is better than…, Winner, Loser a tak dále. Marshall však opakuje slova za sebou pro důraz a mluví v krátkých větách.

Náhoda? Nemyslím si.

Já osobně jsem se soustředil právě na postavu vůdce. Musím říct, že paralela se současností je geniální. Nekřičí do světa, není prvoplánová a nepoužívá navlas stejné obraty. Možná se Amerika dostává do stavu, který nám byl kdysi dobře známý.

Nemohli jsme nahlas projevovat, co si myslíme, protože by to mohlo znamenat černou listinu.

Jakmile se na Marshalla soustředíte, film pro vás okamžitě dostane jiný význam. O děj samotný už vlastně ani tak nejde. Toni Collette, která ztvárnila jeho ženu Ylfu, ve světle tohoto prozření najednou není jen otravná kráva, ale archetyp dokonalé svině.

Nejsem vulgární.

Používám uznávané veterinární termíny, mimochodem.

Našeptávající a bojácné figurky kolem vůdce nejsou výrazné ani plastické. Podobně jako v realitě.

Film samotný je až na pár gagů spíš nezajímavý a nijak objevný

Za zhlédnutí ovšem stojí, protože jeho genialita je podle mého názoru ukrytá úplně někde jinde.

Mickeyho 17 jsem poprvé vypnul kvůli Marku Ruffalovi. Podruhé jsem pochopil, že právě kvůli němu stálo za to film dokoukat.