Dětství jsem neměl nic moc, ale nebyla to tragédie. Ve dvaceti jsem stál na vlastních nohou. No, stál…

Bylo těsně po Sametu a já spíš vrávoral. O to víc jsem si připadal dospěle. Na novou dobu jsem nebyl vůbec připravený. Vlastně ani na to manželství. Ženil jsem se brzy. Nemusel jsem. Tak to prostě bylo. Vojna, sic krátká, obecní byt, stabilní práce….

Paradoxně jsem měl pocit, že se mi svět s otevřením hranic spíš zavřel. Když si teď vzpomínám, byl jsem trochu naštvaný, že komančové nevydrželi ještě rok, abych mohl vzít roha přes čáru třeba v Jugoslávii.

Zvláštní uvažování, viďte? Myšlení plnoletého ale hodně nedospělého.

Žádný cíl

Dnes mohu říct, že jsem si absencí smysluplného cíle neskutečně ublížil. Navíc jsem toho v následujících letech hodně podělal. Po 13 letech jsem skončil s igelitkou, pár krabicemi a počítačem na matraci u známého ve volné kanceláři v jeho firmě. V noci za volantem taxíku, ve dne v autosalónu. 6 hodin spánku po dva roky. Sobota s motorkou provětrat hlavu, abych to tempo a osamění nějak přežil.

Po dvou letech z matrace do pronajatého bytu. Stůl, židle, mikrovlnka a počítač. Matrace mi ale zůstala. Živnost, nová profese a nový začátek s novou známostí. Souběžně jsem brázdil noční Prahu. Do doby, než se narodila dcera.

Po dvou a půl letech krach.

Další restart a blýskáním se na lepší časy. Šest let pokusů udržet se nad vodou s webařinou a grafikou za stálého modlení se za včas proplacené faktury. Deset až dvanáct hodin denně za počítačem. Bavilo mě to, ale manažersky jsem to nezvládl.

V roce 2013 přišla strmá křivka smutku, která vyústila v roce 2016 ve ztrátu střechy nad hlavou. Rok předtím byl Blue Moon. Prý plní vyslovená přání.

Vyslal jsem tedy do Vesmíru, že chci pořádnou a lepší změnu

Přišla.

Výpověď z bytu a nabídka nové práce. Bydlení po kamarádech a boj s obřím dluhem na sociálním a zdravotním. O rok později jsem přestal žít jen ze stravenek a usídlil se na soukromé koleji.

Život se lepšil, měl jsem čas na dceru a konečně nějaké peníze, abychom mohli být víc spolu a také něco společně zažili. Cítil jsem se o 20 let mladší, plný síly, ale jinak to byl punk jak prase.

Práce bokem na přilepšenou, škola a maturita těsně před padesátkou. Plán dotáhnout to aspoň na toho bakaláře získal reálné obrysy.

Jenže nečekaně přišel kolaps

Už jsem to psychicky a nakonec i fyzicky nedával. Tělo na svůj věk víc než ok, ale moje duševno bylo pevné jako domeček z karet.

V roce 2019 vážný vztah, který dosud trvá. Pak přišel Covid a společné bydlení. Plán na to mít titul ztratil prioritu. Nedával mi smysl. Lituji toho?

Trochu.

Čas strávený na korporátním benchi jsem využil k dopsání knihy, kterou jsem vydal samonákladem. Čtenářsky úspěch? Ano, finanční vůbec. Nicméně jsem stále věřil, že jednou tím spisovatelem nakonec budu.

Pustil jsem se do videí. Původně jako podpora mojí značky. Po dvou letech natáčení a stříhání po večerech jsem to nikam neposunul. Druhý díl je stále nedokončený a YouTube kanál stojí.

Do toho 4 roky na projektu, který mi hodně dal, ale víc možná vzal. Hlavně iluzi, že když budu dělat poctivě, bude dobře. Na ojebávání a vykecávání po schůzkách totiž moc nejsem.

Na druhou stranu, stabilní práce v IT. Mohl jsem začít poznávat okolní svět a trochu cestovat.

Jenže…

Vymýšlet nové věci, zlepšovat stávající mě baví a naplňuje, ale neumím se prodat.

Odešel jsem. Bylo to vzájemné rozhodnutí.

Prvních 14 dní jsem plánoval nedělat nic. Možná konečně dopsat druhou knihu, divadelní hru, kterou mám rozepsanou, dokončit úplně jiný příběh… Možná začít rozvíjet nápad na projekt, který mi oslím můstkem de facto zlomil v práci vaz.

Zvítězil projekt.

Den co den 14 hodin i víc za klávesnicí počítače.

Pondělí až neděle jen já a AI. Práci jsem nehledal. LinkedIn neaktuální, protože jsem se do projektu ponořil naplno.

Dělám tak, jak se to dělat má. Za poslední měsíce jsem neuvěřitelně pokročil. Už to není jen aplikace, tohle jednou bude systém.

Architektura, bezpečnost mi nejsou cizí už dávno, přesto jsem se hodně naučil.

Musím se trochu brzdit, protože tohle není první projekt. Pár jich nevyšlo. Z nějakého důvodu tomuhle tentokrát věřím tak, jako že voda je mokrá a nebe modré.

Zase to jenže…

Jsem podruhé v životě na “pracáku” Poprvé to bylo na měsíc a půl. Teď už jsou to tři měsíce a cíl sice není v nedohlednu, ale pořád hodně daleko.

Makat sám, má své výhody. Nemusím řešit nesmysly na schůzkách, přehánět na stand-upech, abych obhájil kroky, které mi dávají větší smysl. Trochu mi však začíná chybět kolektiv.

Socializace.

Pak si vzpomenu na pár situací a rychle mě to přejde.

Náklady na vývoj s přibývající komplexitou rostou. Už to není appka za pár stovek. Už se bavíme o tisících. Teoreticky se udržím nad vodou do konce roku, než zdroje vyschnou. Pravda je, že jsem na tom lépe, než kdysi, kdy mi zbývalo na rohlíky a pár plátků šunky.

Hlavně na to nejsem sám.

Morálně a vlastně i finančně.

Věřím si, věřím projektu

Přesto mě občas popadnou chmury. Není problém vymyslet skvělý produkt. Je problém dostat ho k zákazníkovi.

Vůbec netuším, jak toho docílím. Tentokrát vím jen to, že tohle už sám nedám. Budu potřebovat investory. Ty musím najít a přesvědčit. Navíc konkurence, kterou zatím neznám, může přijít s podobným řešením. Vím to.

Tuším, co se vyvíjí jinde. Já na to jdu ale jinak.

Ale vychází mi, že toho pořád hodně nevím.

Musím být první. Říká se tomu POC.  Proto makám jako šroub.

Dnes jsem se vzbudil těsně před rozedněním. Stává se mi to často. První myšlenky patří projektu. Jak sakra vyřeším ten a ten problém?

Dnes to bylo jiné

Začal jsem bilancovat. Začal jsem počítat. Po kolikáté začínám od nuly? Kolikrát jsem to buď podělal, nebo narazil na betonovou zeď?

Dojdu konečně ke svému cíli? Jsem připravený?

Mám strach? To si pište!

Co je můj cíl?

Peníze?
Úspěch?
Vlastní firma?
Ne.

Chci dělat něco, co dává smysl.