Příspěvek vyšel na blogu iDnes 28.3. 2026

Jsem v IT – dá se říct – skoro 20 let. To je doba, která se dá považovat za čas, kdy jsem to začal myslel vážně a přestal si jen hrát.

Nicméně ani za tu dobu jsem se nedostal do stavu, kdy bych mohl říct, že umím programovat. Jsem schopný z kódu odvodit (leckdy jen odhadnout), co se v něm děje. Nic víc.

Prostě na to nemám.

Programování vyžaduje určité nastavení mysli, které zjevně jde proti tomu mému. Programování se dá naučit. Když na to nemáte buňky, dá se to vydřít. K tomu třeba mně chybí trpělivost a soustředění.

Nicméně to neznamená, že nejsem schopný nic vymyslet. Naopak. Zvládnu navrhnout jednoduchou aplikaci i komplexní a velmi složité systémy.

To mě baví nejvíc. Tvořit.

Tohle zase mnohým programátorů chybí. Většině, ne všem, neberte mě za slovo. Není to jejich chyba, je to právě kvůli mentálnímu nastavení, bez kterých by nebyli tím, čím jsou.

Já při návrhu vycházím z uživatelského pohledu, oni z technologií, které znají.

Dnes je má prý nahradit AI

Kinda.

AI dokáže zpracovat zadání z pouhého textu. A ono to funguje!

Kinda.

Já díky AI vyvíjím aplikace, a to dokonce hned tři.

Splněný sen?

Kinda.

Jelikož narozdíl od mnoha vibe-code-enthuziatist mám aspoň nějakou potuchu o architektuře a bezpečnosti.

Bez deseti let v korporátu – v pravděpodobně jediném místě, kde je reálně jediná možnost potkat se s technologiemi, o kterých nadšenec nezavadí, protože o nich nemá potuchy – bych byl v situaci dítěte, kterému dal někdo do ruky střelnou zbraň a řekl: “Tohle je spoušť, tohle je hlaveň a takhle se střílí.”

Dost možná bych třeba i v dobré víře vystřelil směrem, kterým bych rozhodně pálit neměl.

Nebo bych zapomněl zbraň zajistit. Nikdo mi to totiž neřekl. Nikdo mě nenaučil, že zbraň se musí čistit a mazat.

Když to zakomponuji do dnešního vibe coding hype: Dejme tomu, že bych to seznamování se zacházením se zbraní přežil já i moje okolí. Prošel bych si mnohými fuckupy a začal se o problematiku víc zajímat.

Bez toho to totiž nejde.

Přestože mám výhodu a v tvorbě software nějaký náskok, ani já se nevyhýbám průšvihům a zamotání se ve “vlastním” kódu.

V tomhle bodě přestává být vibecoding tak sexy

Tím se dostávám k jádru programování. Je o udržení kontextu a komplexity.

Dnešní AI nástroje, ať už jde o Codex, Claude code, Copilot atd. jsou skutečně mým splněným snem.

Jen je třeba myslet na to, že je to jen nástroj, který je potřeba umět ovládat. Nejen umět sestavit zadání, se kterým paradoxně často pomáhá AI, protože je efektivní a deterministická.

Většinou.

Vibecoding mě baví. Hodně. Už nemusím jen snít o nějakém systému, který dokáže ulehčit práci nebo zlepšit život.

Konečně ho tvořím

Zatím mi paradoxně život neulehčuje ani nezlepšuje.

Vlastně to není tak úplně pravda. Namáhám mozek. Zpomaluje to prý stárnutí.

AI nám dnes dává do ruky zbraň. Pořád ale platí to samé. Musíte vědět, kam míříte a proč.

No nic, jdu zase “kódit”.