Bude to dlouhý, technický, ale ne nutně nudný.

Projekt na kterém teď vyšívám, jsem na chvíli (na týden) dobrovolně odstavil. Čeká mě sanity dluhů a reálné testování (347 unit a syntetických testů prochází).

Co to znamená?

Mám reálně 4 moduly: Configurator, Consolidator, Ingestor a Remediator.

Configurator generuje TOML (instrukce v souboru, kterými se řídí celá pipeline a jednotlivé moduly). Každý z modulů je samostatný. Mezi sebou komunikují přes adaptérovou vrstvu. TOML definice je řídí. Dostávají instrukce, jak mají pracovat, lidsky řečeno.

Ingestor hlídá zdrojovou složku, kam uživatel nahraje wordovské dokumenty. Udělá první validaci, jestli je to technicky opravdu word a ne nějaká jebka, co se tváří jako word.

Když je v procesu (pipeline) zapnutá (v TOMLu) větší kontrola souboru, pošle ho do Remediatoru, který ho zkontroluje hlouběji. Nejde jen o to, jestli soubor jde otevřít, ale jestli má alespoň základní strukturální kvalitu podle pravidel nastavených v konfiguraci. Podle výsledku vrací stavy jako VALID, INVALID, UNKNOWN atd. Podle stavu vrací ještě další návratové hodnoty (to není důležité).

Těmi stavy se bude řídit další budoucí modul, který ty wordy “opraví”. Mám na to definovaný počet pokusů opět v TOML. Po každé opravě ho vrátí Remediatoru, ten ho zase zkontroluje a buď ho vrátí, když oprava není dostatečná, nebo ho pošle zpátky do Ingestoru, který ho pošle do Consolidatoru. Ten ten word rozseká na dílčí textové bloky v markdownu.

Ovšem za podmínek, že soubor už nebyl jednou zpracován a že nejde o stejný obsah, který se do systému dostal jen pod jiným názvem. Protože člověk je schopný poslat do systému jeden a týž soubor jen pod jiným názvem. Název souboru není totiž nikdy deterministický.

Tady začíná legrace

Při tomhle procesu musím někde uchovávat informace, co se s ním dělo, jaký je jeho původ atd. Zkrátka Consolidator pracuje jen s reálně novými soubory.

Proto ta vyfikundace před tím, než ten word rozsekám.

Přesto je jasné, že x různých wordů mohou a hlavně budou obsahovat duplicitní informace. To je realita světa. To je práce pro jiný modul, odfiltrovat všechny duplicity a nekonzistence. Zatím neexistuje.

To bude vopičárna jak sviň.

No a když je mám hezky rozsekané, tak přijde na řadu taxonomie. A tak dál…

Práce tři prdele

Ale…

Normálně by to byla práce pro tým asi 6-8 lidí, s ročním rozpočtem 15+ mio ročně.

To je zase realita IT dneška. Ta se s příchodem AI zásadně mění.

Co jsem teď udělal s pomocí AI sám a mám hotové za týden intenzivní práce, to by 4 lidem trvalo tak 2 měsíce.

Schůzky, debaty, statusy a retra o hovně

Nehledě na to, že každý je individualista a musí do toho něco vnést, aby před managementem vypadal, že něco dělá.

Často to vede spíš k rozjebání focusu, scopů a nenávisti mezi členy týmu.

Keců o “přátelském” a vstřícném týmu jsem zažil a slyšel za těch deset let v korporátu hodně.

Leda velký lobogo.

Navíc jsem tak trochu asi jako Jobs

Ne génius a ne vizionář, jo? Tak samolibý zase nejsem, ale poslal bych do prdele a vyhodil z týmu na fleku každého mantáka, co nefunguje v souladu s vizí.

Navíc nemusím mít vždycky pravdu. To je rub toho, být tak trochu sociopat a psychopat jako Steve Jobs.

V tomhle mu ale rozumím. Na pikosekundu vyhodil nějakého vývojáře, který prohlásil, že přece nezáleží na fontu v okně terminálu (zjednodušeně řečeno).

Dotyčný bral z budovy schody po čtyřech.

To řešit nemusím. Nadávám AI, když něco posere, ale ve finále je to jen moje chyba, že jsem si to neohlídal.

Furt ve střehu

S tím přichází jiný extrém.

Jsem unavený, tak strašně unavený. Jde to rychleji, než jsem zvyklý. Zadám analýzu, mám ji do 5 minut, ne dní. Podle analýzy nechám udělat kód. Mám ho za 4 minuty, ne za 2 dny.

Nemám čas prokrastinovat. Můj mozek nemá čas si odpočinout.

To je často podceňované riziko. Pauza je nutná. V korporátu je skrytá právě schůzkami.

Takže ne všechno je na zkostlivělém korporátu špatně.

Proto ta nucená pauza.

Není úplně dobré jít tvrdě jen za výkonem.