Příspěvek vyšel na iDnes 21.3. 2026

Odešel někdo, z koho si polovina planety dělala legraci. Ironickou, memovskou, ale vlastně láskyplnou. Chuck Norris byl jeden z mála lidí, ze kterých si svět dělal srandu, a přitom je měl rád.

Já ho rád měl. Moc.

Nastalo období, kdy odcházejí hrdinové mého dětství. Nikoho si neidealizuji. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jsme všichni jen lidi. Bez ohledu na status, slávu nebo majetek.

Neidealizoval jsem si ani Chucka. Přesto patřil k té hrstce lidí, kteří mě inspirovali a inspirovat mě budou dál.

Někteří z nich ještě žijí. Jednou ale odejdou.

Stejně jako my všichni

Člověk si u podobných lidí uvědomí jednu věc. Dokud chodí po téhle Zemi, bereme je jako samozřejmost. Když už tu nejsou, najednou nám dojde, o co jsme přišli.

Nemyslím jen slavné a inspirující osobnosti. Myslím to obecně.

Nechci být patetickej.

Chuckův odchod mě zasáhl. Nikdy jsem ho nepotkal. Nepamatuji si ani, kdy jsem naposledy viděl nějaký jeho film. Přesto je mi líto, že odešel.

Schválně nepíšu, že zemřel. Chuck prostě jen odešel. Možná se vrátí. Na revers. Možná si dá načas. Ale vrátí se.

Jestli ne, fakt budu naštvanej.

Jenže ono to celé není jen o něm. Je to i o nás, o obyčejných lidech a o těch, které máme kolem sebe. Jednou odejdou taky. Už nám nezavolají. Už nás ničím nenaštvou. Už nám neudělají radost. Už je nebudeme moct obejmout.

Nebudou se o nich psát velké nekrology. Svět si jejich odchodu možná ani nevšimne.

My jo.

Takže dokud tu jsou, važme si toho.

Tak jo, už je to patos.

Každopádně jdu zavolat mamce, i když mě každý rozhovor s ní stojí dost nervů.