Politice se normálně nevěnuji. Diskuze o politice je cesta do pekel a tohle období mám naštěstí dávno za sebou. Nicméně dnes učiním výjimku. Počítám s tím, že dostanu čočku. Dotknu se citlivého tématu a nebudu si brát servítky.

Jdeme na to, párky už mám nachystané v lednici.

Když to shrnu do dvou vět: nechodím k volbám, protože se odmítám podílet na legalizaci rozkrádání státu. Nechci si vybírat z menšího zla. To je celé.

Už vás slyším.

To je ale debil…

Nemyslím si. Mimochodem připravte se, že to, co bude následovat, bude ještě horší. Mnohé z vás zvednu ze židlí.

A žíly mi to netrhá.

Než mi po dočtení začnete nadávat, zkuste vydechnout. Nadechnout a zase vydechnout. Zamyslet se. Možná nebudu úplné kokotko. Jestli ne, nevadí.

Shodneme se, že se neshodneme.

Nemám politiky rád.

Nemám. Tečka. Nesnáším totiž psychopaty, asociály, psychotiky, manipulátory a narcisty.

Říkám jen na plnou hubu, co si myslím. Přesvědčte mě o opaku. Vaše názory neodmítnu automaticky jen proto, že jsem „zaťatej“ a že mám pocit, že víte o životě kulový.

Ne. Nicméně pochybuji, že můj světonázor změníte, ale směle do toho.

Jsem ten, kdo ví, že není ani zdaleka dokonalý. Chytrý? Možná, občas. Spíš jsem si jistý tím, že čím víc o světě přemýšlím, tím méně o něm vím. Stejně tak o politice, nicméně…

Zpátky k narcistům. K politikům.

Bez ohledu na to, jak takový politik vypadá, jak mluví, jak se obléká, jak vystupuje, jak je mi sympatický, si uvědomuji jednu zásadní věc: i ten milý člověk, co občas řekne něco rozumného, je jeden z těch týpků, které jsem jmenoval.

Ve větší či menší míře prostě byl, je a bude. Když nebude na první dobrou psychopat, tak je jeho psychopatie skrytá. Tu poznáte třeba podle nesprávných koncovek podstatných jmen.

Vtip. Ne.

Minimálně bude asociál. Ne, nestal se jím až poté, co se dostal do hry. Je jím od momentu, kdy se rozhodl být politikem.

Kde beru drzost tohle tvrdit? Protože jsem to viděl už tolikrát, až je to cliché.

Moje pozorování:

Když na vás začne poprvé padat žlutý déšť, co je zvláštně cítit, řeknete si: „To bude asi ten africkej písek.“

Podruhé, když tu zapáchající břečku nechtěně slíznete a ošijete se zhnusením, začnete pochybovat, zda je to déšť.

Když se to stane potřetí, už by vám mělo být jasné, že to fakt déšť není.

No a když se to stane znovu, nejspíš zvednete hlavu k nebesům a nešťastně zvoláte: „Proč? Panebože proč?“ Uvidíte chlápka v ohozu s vytaženým ptákem s hubou od ucha k uchu. V lepším případě míří proud na vaši hlavu, v tom horším přímo do vašich úst. Odtud zřejmě pochází známé plebejské rčení: „Chcát někomu do huby“.

Pokud mně ani po tomhle nedojde, že jsem pro něj pouze otravný plebejec, co mu zase naletěl, jsou dvě možnosti.

Buď mám rozjetého Alzheimera nebo trpím demencí.
Druhá možnost: jsem prostě debil, a nic jiného si nezasloužím.

Odmítám být debil jiného.

Takhle to funguje. Bez ohledu na politický systém. Diktatura nebo demokracie, je to jedno. Rozdíl je pouze v tom, že v diktatuře vás ten proud moči může i zabít.

Každý politik někoho zklame. Nezavděčí se všem.

Politika je totiž jako korporace: směrnice, procesy, dohody. Musí se dodržovat. Bez nich to nefunguje. Můžete být čestní jak chcete, ale narazíte na tvrdou zeď.

„Na tvoje skautství tady není nikdo zvědavej.“
„Máš hypošku, tak prostě drž hubu a dělej, co se ti řekne.“

Když nemáte hypošku, něco se najde. Nebo se „to“ narafičí. Myslíte, že se to děje jen ve filmech a jen v Americe? OK, spěte dál.

Nemusí jít samozřejmě o sextrém à la Epstein. On stačí takový malý nevinný úplateček v podobě zakázečky pro švagříka. Pár bitcoinečků…

Způsobů, jak vás ti vlčáci a jestřábi dostanou, je na vaší fantazii. Všichni máme nějakou slabinu. A taky hodnotu. Kdo tvrdí, že ne, kecá sám sobě.

Tak je to nastavené.

Je to Systém.

Není v zájmu nikoho uvnitř VIP kruhu Systému něco měnit. Změny vedou k revoltě. Revolta k revoluci. Revoluce ke chaosu. Občas je ale nutné Augiášův chlév vyvětrat, protože by z toho smradu jeden chcíp.

„Tak se na to připravíme, Václave. Vláďovi, Pepovi a Petrovi ani muk. Drž se pevně, teď to trochu zafouká.“

Žádná konspirace. Takhle to funguje i v menších firmách. Určitě jste zažili něco podobného.

Co vás vede k domněnce, že ve světě velké politiky je tomu jinak?

Změní se jen měřítko.

The handshake seals the contract…
…
The grabbing hands…
…
Everything counts in large amounts…

Depeche Mode to vystihli hezky.

Proč nechodím k volbám?

Vždycky, když jsem se nechal ukecat a šel k urně, tak jsem si naběhnul.

Uvěřil jsem sběrateli per, co vyzýval k mobilizaci.

Uvěřil jsem křišťálově čistému klukovi (i když jeho partu jsem nikdy nevolil), že to fakt – ale jako fakt – myslí upřímně.

Nevěřil jsem nos mezi očima tomu malýmu s komplexem císaře, co drhnul lůzu „výherními“ automaty. Nevěřil jsem velkopodnikatelovi, podle nějž „všetci kradnů“, jen on ne. Takže jsem volil…

Hanebný parchanty.

Ne, nejsem blbej.
Vlastně jsem.

Naposledy pana tmavě růžového. Ten uklízel bordel po velkopodnikateli, to se dá pochopit. Jenže přitom lhal, vykrucoval se a neměl koule. Další přizdisvěrač.

Pak se zjevilo světlo. Nebesa se otevřela a vstoupil ON.

Pan legendárně hranatý závodník.

Dal jsem mu ten hlas prostě z trucu.

Ne, fakt jsem nebyl naivní. Chtěl jsem věřit, ale nevěřil jsem. nechtel jsem být po padesáté zklamán nebo oklamán.

Vlastně jsem od něj moc neočekával a někdy mě překvapil. Celkově mě ale zklamal. Když měl možnost ukázat, že je fakt hrana a měl říct: „To jsem podělal, uznávám. Tady jsou papíry. Dejte mi je na chvíli do čistírny.“

Neudělal to. Jinak by mě snad dojal k nefalšovaným slzám. Poprvé v životě. Jenže místo toho jsem slyšel: „Vole dálnice v Rajchu. Hoď po mně jedničku. Sem z těch pomluv suchej jak Martini.“

Ach jo. Škoda.

„Přitom takovej sympaťák.“

Ale co, nikdo není dokonalý.

Jenže… Nejvíc mi začal vadit ten jeho mentor, nám známý sběratel per.

Ten se skrze hranatou legendu snaží nacpat zpátky pod světla ramp. Pustit trocha mouder a jedu. Na druhou stranu chápu, že Ivan Drago je v politice newcomer a dostávat cenné rady od starého par… promiňte, barda má cenu zlata. Bez nadsázky. Já bych byl úplně v hajzlu, v tom pediatrickým (termity mi nejsou cizí) doupěti. Jako fakt. Stačí, že se ztrácím v politikaření v práci.

„Když von ale fakt sympaťák a mluví jako dost rozumně,“ našeptával hlásek milovníka akčních osmdesátkových filmů.

Jistě. Navíc mu mainstream moc nefandí. Další plusko. Hranař je totiž alfa sameček. Nakonec to má napsané v ksichtě. Obvinění o znásilnění – tak jak bylo podané veřejnosti – moc nevěřím. Ne proto, že je sympaťák, ale moc nejasností a náhle příhodně se objevivší kupa nepotvrzených nebo dokonce vyvrácených „faktů“.

Nedělám si ale iluze.

Už ne. O nikom. Ani o něm. Jsou t drobnosti, ale každý se nakonec odhalí.

Můj spolužák ze základky se nedávno vytasil na sockách s informací, že tahle legenda hrála v jeho videoklipu za gram kokeše.

Nevím, co je na tom pravda.

Samík byl hlavně odjakživa tak trochu fabulééé. A kdyby to byla pravda, nepřekvapilo by mě to. Adorovat politika a stavět na piedestal si nezaslouží nic víc než pořádný proud žlutého hnusu přímo na mandle.

Překvapení

Jestli ale půjdu letos v říjnu volit, bude to nejspíš v záchvatu. proč? Protože mu tam zase dám. Protože zase není komu ten hlas dát! Sofiina volba hadr. Proto k volbám zase nejspíš nepůjdu.

MĚ TO TAK ALE STRAŠNĚ SERE!!!

Sorry za CAPSLOCK a facebookovský výstřik.

Slíbil jsem, že vás zvednu ze židlí.

Možná vám – hlavně těm starším – popraskají cévky. Jde se na to.

Tohle je sci-fi. Větší než moje knížka.

Self-promo done.

Takhle bych si to představoval v ideálním světě.

Dám to hezky do bullet listu, ať to má váhu.

• Povinnost volit.
  • Kdo 3x nevolí, přichází o občanství. Tečka.
• Volební právo až od 21.
  • I tak je to moc nízko.
• Volební povinnost a právo pouze pro pracující lid, tedy pro ty, co odvádějí státu daně.
  • Bez práva volit pro nepracující a nepřizpůsobiví.

Pink!

Minimálně tři cévky v hajzlu.

Úplně je slyším praskat.

• Věk politiků:
  • Od 35 do 64.
    • Včetně kandidátů na prezidenta.
• Žádné dotace politických stran:
  • Chcete partaj? Tak si ji živte sami
• Transparentní financování:
  • Dar od sponzora zvenčí rovná se kriminál pro darujícího i toho, co to podepsal.
  • Třetí průser rovná se zákaz strany.
• Členství ve straně je napořád.
  • Odchod ze strany znamená trvalý odchod z politiky.
    • Včetně místní.

Mám ještě pár diktátorsky laděných přání, ale ty si nechám na dobu, až budete volit mě.

Just kidding.

Co jako důchodci, když neodvádí?

Tady to bude zajímavé. Nebudu chodit kolem horké kaše. Měl jsem rozepsanou pasáž, kde jsem logicky zdůvodňoval, proč bych upřel volební právo tiché síle, která mnohdy rozhoduje o výsledcích voleb. Bez ohledu na celkovou náladu společnosti. Ať se vám to líbí nebo ne, jsou nejsnáze ovlivnitelní a tudíž také v zaměřovači politických sniperů. Hlavně chodí poctivě k volbám.

„Tos posral!“

Pink! Pink! Cink! Prásk!

Cévní masakr.

Až se pustíte chlopně a zhluboka se nadechnete a zase vydechnete, tak si čtěte dál. Dávalo mi to smysl. Jenže čím víc jsem to nechal v hlavě ležet, hledal jsem stejně logické argumenty proti. Byl jsem sám sobě oponentem. Nakonec jsem došel k názoru, že to nejde. Navíc pokud by byla volební povinnost pro všechny, nedává to smysl. Stejně by to nakonec nevyřešilo aktuálně vůbec nic.

Mimochodem, logicky bych zrušil i to doživotní senátorství.

Volby jsou zásadní věcí veřejnou.

Konečně jsem si vzpomněl na název strany, co skončila na hnojišti dějin!

K tomu jsem nakonec došel. Stejně jako že přímá demokracie je NEBEZPEČNÁ hovadina. Ne, my plebejci bychom neměli rozhodovat o věcech, o kterých víme kulový a mohou mít nedozírné následky. Třeba o rozpočtech do armády.

Nicméně bychom měli zůstat plebejci s pálkama. Obrazně.

Mnóoo…

Prostě si od politiků nenechat nic líbit. Nenechat si víte co. To s tím žlutým proudem.

Nejlepší forma demokracie je osvícenecká diktatura.

Úvaha. Císařpán nebyl dokonalý, takže by to chtělo tentokrát něco lepšího. Bez vlády se zatím neobejdeme. Jen by to chtělo tak nějak nastavit zatraceně jasné mantinely a mít pak z čeho vybírat. Ne se vzdávat vlády nad sebou. Došel jsem k závěru, že by nám pomohl osvícenecký diktátor. Nebudu se rozepisovat. Jádro spočívá v AI.

Myslím tu skutečnou, ne tuhle, co máme a známe. Tahle superinteligentní entita by nám tak nějak ne-vládla. Respektive dbala na dodržování zákonů, ale ne ve stylu George Orwella. Lidé – tedy soudy – by měli finální slovo, ale vše by bylo veřejné, dohledatelné a na případné nesrovnalosti automatický audit.

Jako hodně sním.

Občanský vzdor.

Klídek. Moje fantazírování by stejně nikdy neprošlo. Z jedné ani druhé strany. No a k té superinteligenci máme také ještě zatraceně daleko. Naštěstí.

No a k těm volbám nejspíš zase nepůjdu.