Tento příspevěk vyšel 18.1. 2026 na iDnes
Ilustrační obrázek pexels.com

Téma vyhoření je trošku zrádné, protože máme tendenci ho zlehčovat. Většinou do doby, než se začne týkat nás samotných. Vyhoření totiž není únava. Projevuje se tak, ale kořeny jsou mnohem hlubší. U vyhoření není únava důsledkem, ale symptomem. Není to jen o ztrátě energie a chuti něco dělat. Je to ztráta smyslu. Dnes nebudu teoretizovat, jelikož právě v tuto chvíli vyhoření čelím. Není to poprvé, kdy se mi to stalo. Nicméně nečekejte rady, jak ho 100% vyřešit.

Energie

Hlavní rozdíl mezi vyhořením a ztrátou energie je chuť. Energie se často paradoxně vrací, ale chuť už ne. Všechno však nakonec povede k nevyhnutelnému kolapsu. Nevyhnutelnému, pokud s tím nezačneme okamžitě pracovat. Nejprve musíme být schopni rozpoznat, že něčemu takovému čelíme. To je na tom asi to nejtěžší.

Nepostřehnutelné znaky

Zrádnost vyhoření je jeho plíživost. Nikdy to není jeden kolaps, který nás postihne. Je to dlouhá série malých kompromisů vůči sobě samému. Jedno „ještě to vydržím“, druhé „teď na to není čas“ a třetí „budu to řešit, ale později“. Najednou si nepamatujeme, kdy jsme začali couvat.

Falešný stav normálnosti

Další zrádnost spočívá ve funkčnosti navenek. Vyhořelí často fungují normálně. Chodí do práce, plní úkoly, vypadají normálně. O to hůř se to pak vysvětluje okolí, ale hlavně sobě. Protože když fungujeme, nemůžeme být přece vyhořelí. Je to lež, která nás drží v pasti.

Otupění

Vyhoření se dobře rozpoznává přes cynismus. Je to klíčový signál, o kterém se moc nemluví a kterému nepřikládáme význam. Ironie, sarkasmus, vnitřní odstup: tohle všechno dostává víc prostoru než obvykle. Všechno je nám nějak jedno. Vtipkujeme o věcech, které by nás jinak štvaly nebo bavily.

Ztráta vlastního já

Ztráta identity je nejmarkantnějším znakem vyhoření. Nemusí jít jen o práci. Rozpadá se nám odpověď na otázku, kdo jsme, když zrovna nepracujeme. Najednou zjistíme, že celý obraz v zrcadle je vázaný na výkon.

Tělo začne mluvit

Dalším často podceňovaným symptomem jsou záhadné bolesti. Ty jdou ruku v ruce s nespavostí, občasným tlakem na hrudi, zvýšeným tepem bez zjevné příčiny, špatným dýcháním, problémy s trávením a nadýmáním. Tělo k nám mluví mnohem dřív než naše hlava, která si to buď nespojí, nebo to ignoruje, dokud to jde.

Co s tím?

Rady typu „zpomalit“ jsou k ničemu. Vyhořelý člověk neumí zvolnit, protože má pocit, že když to udělá, všechno se mu sesype. Drží nás strach. Odpočinek nestačí. Na chvíli pomůže, ale jakmile se vrátíme do obvyklého procesu, jsme tam, kde jsme byli. Intervaly se navíc rapidně krátí a poměr výkonu a klidu se viditelně přesouvá na stranu stagnace. Dovolená problém nevyřeší. Nikdy. Je potřeba to přijmout jako fakt. Možná na chvíli uleví symptomům, ale náš problém odsune. Vyhoření není porucha systému, ale jeho logický důsledek. Něco bylo dlouhodobě v rozporu a tělo i psychika to jen stoply. Všechny výše zmiňované věci jsou už následky.

Není to naše vina

To je potřeba si uvědomit. Sebeobviňováním si nepomůžeme, ale spíš uškodíme. Vyhoření je signál, ne naše selhání. Další fakt, který bychom měli přijmout.

Náprava věcí příštích

Teď to bude bolet. V první řadě je zásadní přestat řešit symptomy a začít řešit konflikt. Musíme si nejprve poctivě pojmenovat vnitřní rozpor.

Nejčastěji je to naše práce. Můžeme ji milovat, být z ní nadšení, ale zároveň ona může být – a často tomu tak je – tím hlavním důvodem vyhoření. Typické otázky, které bychom si nejspíš měli položit: Co dlouhodobě dělám v rozporu sám se sebou? Kde říkám ano, i když se mi chce říct rezolutní ne? Žiji v cizích očekávání, místo abych se držel vlastních hranic?

Pokud mají aspoň dvě z těchto klíčových otázek společného jmenovatele, máme viníka. Ve výjimečných případech to nebude právě práce. Bez poctivých odpovědí budou všechna opatření jen údržbou poruchy, ne věci vedoucí k nápravě. Buďme k sobě upřímní jako nikdy předtím.

Přijetí ztráty

Tento bod je součástí uzdravení a je asi nejtěžší. Můžeme přijít o finanční stabilitu, roli, status, tempo i iluze o sobě samých. Pokud se chceme uzdravit a zároveň si všechno nechat, náš systém dřív nebo později restartuje do stejného problému. Je potřeba myslet na to, že tato ztráta bude nejspíš dočasná. Jistotu nemáme nikdy, proto je to tak těžké.

Změna postoje k ukazatelům

Změna ve vztahu k výkonu by neměla být vztahována k nějakým ukazatelům, ale k naší roli. Výkon musíme přestat vnímat jako důkaz naší hodnoty. Nesmí být odpovědí na otázku, kdo jsme.

Návrat k signálům těla

V procesu nápravy nemůžeme tělo vnímat jako nepřítele, který nám brání ve výkonu, ale jako hlavní diagnostický nástroj. To znamená brát vážně únavu, odpor, napětí, nepřetlačovat se „hlavou“ a vnímat, kdy něco nejde. Neptat se proč, ale jestli to má cenu. Naše tělo nám na rozdíl od hlavy nikdy nelže. Dlouhý a dostatečný spánek je alfou i omegou. Je potřeba omezit všechno, co nám brání spát.

Zpomalení

O zvolnění tempa jsem už psal. Samo o sobě zpomalení nepomůže. Nejde totiž o technickou stránku věci, ale o našem postoji. Zjednodušeně řečeno, jde o změnu optiky. Ne tedy jak to stihnout, ale jestli to vůbec chceme a zda to dává smysl za tu cenu. Pokud naše zpomalení slouží jen k tomu, abychom se mohli zase rozběhnout, nemá smysl. Zpomalení je o mindsetu. O vědomém tempu, nikoli o dodržení rychlosti se strženým setrvačníkem.

Smíření

Neméně důležitou součástí ozdravení je připuštění, že návrat do „původního stavu“ neexistuje. Náprava nikdy nevede zpět. Vede jinam. Pokud se budeme snažit vrátit do stavu před vyhořením, míříme si to rovnou do dalšího kola, které bývá mnohem tvrdší. Nelze být stejným člověkem. Nechceme opakovat stejné chyby v novém balení.

Prakticky

Praktická část nezačíná hledáním řešení, ale přijetím reality. Vyhoření se nedá obejít, zkrátit ani nějak přežít. Dá se jím jen projít. Jakmile se smíříme s tím, že návrat do původního nastavení není možný, přestaneme se prát s fakty a začneme pracovat s tím, co se děje.

V praxi to znamená jediné: změnit vztah k tomu, co nás do vyhoření dostalo. Neznamená to nutně všechno zahodit, ale přestat fungovat ve stejném vzorci. Pokud budeme držet stejný přístup, stejné tempo a stejné hranice, výsledek se dřív nebo později zopakuje.

Rychlá úleva neexistuje. Dokonce i okamžitá výpověď v práci nic nevyřeší. Mělo by nám jít o dlouhodobou udržitelnost. O ochotě snést dočasné nepohodlí, ztrátu jistot nebo zpomalení výměnou za to, že se náš problém nebude vracet. To je cena, kterou vyhoření vyžaduje. Není to o větší práci na sobě, ale o menším boji proti sobě.

Pokud teď právě bojujete s vyhořením, ať už o něm víte, nebo ho jen tušíte, snad nám tenhle příspěvek trochu pomohl s prvním krokem. Na zbytek si už musíme sáhnout sami.

Držím nám všem pěsti.