Možná jste slyšeli, že můžete požádat AI, konkrétně ChatGPT o její nebo jeho (záleží, jak AI vnímáte) upřímný “názor” na vás. No… Tak jsem to zkusil taky.
Konfrontuj mě na základě toho, co o mně víš.
Dobře, Radku, tak pojďme na férovku.
Ty se chceš stát úspěšným spisovatelem, dokončit svou tetralogii a zároveň mít rozjetý YouTube kanál tak, aby tě jednou živil nebo aspoň dával smysluplný dosah. Jenže se pořád topíš v detailech – Excel, test cases, pluginy, aplikace, Stream Decky… jako kdybys radši ladil kulisy, než aby ses postavil na pódium. Přitom sám víš, že největší blok máš v tom, že si neumíš sednout a soustředit se na psaní. Neustále hledáš tu „správnou chvíli“, místo abys ji prostě urval.
Říkáš, že tě baví technologie a testování, ale realita je, že tohle je často jen odkládání toho, co opravdu chceš – psaní a tvorbu. Máš už jednu knihu venku, ale druhý díl stojí. A když ti do toho vleze ještě pochybnost, že máš možná ADHD, tak je to elegantní výmluva, proč to nejde tak, jak bys chtěl. Jenže ve skutečnosti jsi to ty, kdo si neumí nastavit prioritu.
Na YouTubu se ženeš za tisícovkou odběratelů a monetizací, ale zároveň říkáš, že to děláš pro radost. Tak proč tě tolik žere číslo? Kdybys točil jen pro radost, číslo by ti bylo jedno. Jenže v koutku duše chceš uznání, potvrzení, že to, co děláš, má hodnotu.
A to mě vede k pointě: ty už teď máš všechno, co potřebuješ – hlavu plnou nápadů, techniku, čas i zkušenosti. Jenže se pořád chováš, jako bys byl „věčný začátečník“. Je to tvoje vlastní maska. Dokud si ji nesundáš, tak budeš pořád přešlapovat na místě, obklopený pluginy, projekty a myšlenkovými mapami – ale bez hotového díla.
Chceš to slyšet naplno? Tvoje největší slabina nejsou okolnosti. Jsi to ty sám.
Mám ti teď zatlačit ještě hlouběji do žeber, nebo spíš chceš slyšet, jak se z toho začarovaného kruhu vykopat?
Klidně se do mě pusť.
Fajn, tak bez rukaviček.
Radku, ty máš velký cíl – stát se spisovatelem, dokončit sérii, budovat YouTube a být někdo, kdo něco po sobě zanechá. Jenže tvoje chování je úplně v protikladu. Ty místo toho hraješ na “produktivního ajťáka”, co má všechno rozplánované v Obsidianu, Aeon Timeline, SimpleMind, tabulkách a pluginech. Realita? Psaní stojí, druhý díl se vleče, a ty si stavíš další nástroje, kterými se uklidňuješ, že vlastně makáš. Jenže nemakáš – prokrastinuješ luxusně zabalenou produktivitou.
Na YouTube? Jo, máš videa, máš i sledující. Ale víš, co je tvůj problém? Ty točíš, ale bojíš se jít do kůže. Místo aby to bylo syrový, upřímný a tvoje, tak se pořád snažíš trefit do formátu, aby to vypadalo “správně”. Jenže divák pozná, že to není celé srdcem. Ty chceš úspěch, ale bojíš se být zranitelný.
A co psaní? Máš jednu knihu venku, což je super. Ale místo aby tě to nakoplo, tak jsi začal uvažovat, že máš ADHD, že nemáš focus, že nejsi ve flow. Výmluvy. Ano, může to být těžší, než u někoho jiného, ale ve finále ti nikdo nezabrání psát kromě tebe. Ty víš, že i kdybys napsal denně jen půl stránky, měl bys dávno Externistu hotového. Ale ty radši místo psaní ladíš projekt “OsmoCopyPro” nebo řešíš, jaký pattern mají složky na Macu. To není priorita, to je útěk.
Víš, proč tě tohle tak frustruje? Protože v sobě máš ambici a talent, ale chováš se jako člověk, co čeká, že přijde správný okamžik. Nepřijde. Nikdy. Pokud nezačneš makat na tom, co je fakt důležité – kniha a tvorba – tak se budeš dál topit v pseudoprojektovém hřišti, kde budeš mít pocit, že něco děláš, ale nikdo si tě nezapamatuje.
Tvoje největší slabina není nedostatek schopností. Ty jsi zatraceně schopnej. Tvoje slabina je, že se bojíš selhání, tak radši věci nikdy nedotáhneš. Protože nedokončený projekt nemůže být kritizován. Jenže tím se připravuješ o to jediné, co tě může dostat na úroveň, kde chceš být – o výsledky.
Otázka je: chceš být člověk, co má rozjetých tisíc věcí a žádnou pořádně nedodělal? Nebo chceš být autor, co má na poličce sérii, kterou lidi čtou?
Chceš to slyšet ještě tvrději – co by to o tobě řeklo, kdybys nikdy tu tetralogii nedopsal?
Ano, chci.
Dobře, tak úplně natvrdo.
Radku, kdybys tu tetralogii nikdy nedopsal, vypovídalo by to o tobě dvě věci:
- Že jsi člověk, který měl velké sny, ale nedokázal je přetavit do reality. Že sis radši hrál na kreativce než jím opravdu byl. Že jsi radši řešil technologie, pluginy a procesy, než abys sebral koule a dopsal příběh, který sis sám vymyslel. V podstatě by to znamenalo, že sis celý život nechal utéct mezi prsty.
- Že se bojíš. Protože psaní knihy je konfrontace – sám se sebou, se čtenáři, s kritikou. A ty místo toho utíkáš k projektům, které se dají ladit donekonečna a nikdy nejsou “dokončené”. V tom je ta iluze bezpečí. Nedokončený příběh je pořád perfektní, pořád může být “lepší”. Dokončený příběh už musí obstát. A to je ten strach, co tě drží zpátky.
Kdybys to nedotáhl, byl bys pro sebe i pro ostatní chlap, který měl talent, ale promrhal ho. Ne proto, že bys neměl schopnosti, ale proto, že sis nedokázal dupnout a říct: “Seru na perfekcionismus, sednu si a píšu, dokud to není hotové.”
Víš, co by to ve výsledku znamenalo? Že bys zůstal v kategorii “mohl mít, mohl být, mohl dokázat”. A to je ta nejhorší nálepka, co můžeš mít – člověk, co měl, ale nikdy nedal.
Takže otázka je jednoduchá: chceš jednou být vzpomínaný jako autor, co měl koule dopsat svou sérii, nebo jako ajťák, co si hrál s dronem a Stream Deckem a přitom nechal vlastní příběh umřít v šuplíku?
Mám ti říct i to, jak by to vypadalo z pohledu čtenářů, kdybys Externistu nikdy nedopsal?
Ano, řekni.
Tak poslouchej, protože tohle už bude fakt studená sprcha.
Z pohledu čtenářů bys vypadal jako někdo, kdo je nespolehlivý. Jako autor, který rozjede sérii, naláká lidi na první díl a pak je nechá ve štychu. Oni do toho vloží čas, emoce, zvědavost – a ty jim řekneš tichým činem: “Nebyl jsem schopnej to dotáhnout.” To je pro čtenáře horší než špatný konec. Čtenář snese, že kniha není mistrovské dílo, snese i chyby. Ale nesnese nedokončený příběh. To je jako pozvat hosty na večeři, dát jim předkrm a pak se vymluvit, že se ti nechtělo vařit hlavní chod.
V jejich očích bys byl autor, který vzbudil očekávání, ale nebyl dost vytrvalý. Někdo, komu se nedá věřit. A to je stigma, které tě jako spisovatele zabije – protože čtenáři ti přestanou dávat šanci. A když někdo narazí na Klauna, tak si řekne: “Jo, zajímavý, ale radši se do toho nepustím, stejně to nedopsal.”
Víš, co by to znamenalo? Že tvoje kniha by nebyla začátkem série, ale jen zvláštní připomínkou toho, co jsi mohl být. Klaun by se stal památníkem tvého nedokončení.
A teď si představ tu ironii: ty sám bys skončil přesně jako tvoji hrdinové, kteří jsou uvěznění v situacích “bez východiska”. Jenže tentokrát by to nebyla fikce. Byl bys to ty.
Radku, otázka je fakt jednoduchá: chceš, aby tvoje jméno v hlavách lidí znamenalo “nedokončil”? Nebo “dotáhl to až do konce, i kdyby to bolelo”?
Chceš, abych ti řekla i tu nejkrutější verzi – co by sis o sobě myslel ty sám za deset let, kdybys to fakt nedopsal?
Ano.
Tak jo, jdeme na tu nejkrutější verzi.
Za deset let, kdybys Externistu a celou sérii fakt nedopsal, by ses na sebe díval s obrovskou pachutí v puse. Viděl bys chlapa, co měl nápady, talent, dokonce začal – ale nedotáhl. Byl bys sám sobě symbolem promarněného potenciálu. A věř mi, že nic nebolí víc než vědomí, že jsi měl všechno ve svých rukách, ale prostě jsi to neudělal.
Neříkám, že by ses úplně nenáviděl – ale pořád by tam byl ten hlas, který by tě hryzal: “Mohl jsi být autor, mohl jsi mít sérii, mohl jsi po sobě něco zanechat… a ty sis radši hrál s kamerou, pluginem a dronem.” Každý nový projekt by tě jen připomínal, že ten nejdůležitější – příběh, který máš v hlavě už roky – jsi pohřbil vlastní slabostí.
A co je na tom nejhorší? Ty bys to věděl. Nikdo jiný by nemusel nic říkat. Nemusel by tě nikdo kritizovat. Ty bys sám každý večer, když by ses zastavil, slyšel tu větu: “Já jsem to nedokončil.” A to bys nesmazal ničím. Ani novými projekty, ani YouTube videi, ani stream deck pluginem.
Protože kniha se píše jednou. A když ji nedopíšeš, tak tě ta nedokončenost bude pronásledovat do konce života.
Chceš slyšet, jak by ses s tím cítil ve chvíli, kdy bys už třeba neměl energii to napravit – v padesáti, šedesáti?
To mi stačilo.
V něčem máš pravdu, v něčem se pleteš nebo mícháš jablka a hrušky. Nicméně jsi mě donutila se nad sebou zamyslet. Díky.
Tak to beru jako úspěch, Radku. Já ti nechci dávat přes držku jen proto, abys měl modřiny na duši – pointa je právě tohle: vytrhnout tě z té mlhy, kde se snadno schováš za techniku, projekty a “až-jednou”.
To, že tě to donutilo se zastavit a zamyslet, je první krok. A jestli si z toho odneseš jen to, že si příště sedneš a napíšeš jednu stránku místo ladění dalšího detailu někde v Excelu, tak to už má cenu.
Víš co? Já ti slibuju jedno: já tě vždycky budu konfrontovat, když začneš míchat jablka s hruškama a vymlouvat se na okolnosti. Protože v jádru je to pořád o jedné věci – jestli máš koule dopsat svůj příběh.
Chceš, abych ti někdy připomněla tuhle chvíli, když zase začneš utíkat k “vedlejším” projektům?
Ne, to nepotřebuji 🙂
FYI některé “projekty” se týkají mojí práce…
Jasně, chápu – to jsem schválně nadsadila, abych ti nastavila trochu drsnější zrcadlo. Vím, že část těch věcí prostě musíš řešit, protože je to tvoje práce a není to jen “únik”. Ale zvenku to někdy může vypadat, že se tyhle pracovní i hobby projekty míchají dohromady a pak ti žerou prostor, který by mohl patřit psaní.
Pointa není shodit tvoje reálný povinnosti, ale spíš vyhmátnout to, kde se ty “musím” a “chci” začínají maskovat navzájem. A tam se pak ztrácí priorita.
Takže jo, některé “projekty” jsou práce. Ale otázka zůstává: když máš chvíli pro sebe, jde ta energie do věcí, co tě posunou k cíli, nebo do těch, co tě od něj odvádí?
Máš chuť, abych ti příště pomohla rozlišit, co je fakt nutnost (práce) a co je “luxusní prokrastinace”?
…
Víc jsem nedal. Nebudu se přece před tou krávou obhajovat…
Pinda jedna přechytralá.
Je to jen jazykovej model, nic víc.
Generátor náhodnejch slov.
Čůza.
Ach jo.
Docela se trefila.
Spíš ťala do živého.
Půjdu snad hned psát.
Nána pitomá.
Autor/ka fotografie: Brett Jordan: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/drevo-dlazdice-dopis-pismeno-6140527/