Tento příspěvek vyšel 23.7. 2025 na iDnes.cz
Ilustrační obrázek: ThisIsEngineering

Na přelomu tisíciletí měl každý druhý program (aplikace se moc nepoužívalo) přívlastek 2000, později bylo zase všechno Professional. Dnes je tím přívlastkem AI.

Nejdříve bychom si měli vyjasnit, co znamená výraz umělá inteligence, čemu se říká jazykový model a co je to strojové učení.

Co je umělá inteligence?

Umělá inteligence čili AI (Artificial Intelligence) je souhrnný pojem pro technologie, které se snaží napodobit určité schopnosti lidského myšlení. Neznamená to, že tyto technologie disponují vědomím nebo city.

Je to sada chytrých nástrojů, které umí analyzovat data, učit se z nich a na základě toho dělat rozhodnutí a generovat výstupy, které působí „inteligentně“.

Občas téměř lidsky.

V životě se s AI potkáváme častěji, než si myslíme: Stačí zapnout Netflix nebo jinou podobnou službu. Filmy, které nám doporučují, jsou vybírány na základě pokročilých algoritmů, které se souhrnně nazývají AI.

Zjednodušeně řečeno.

Případně stačí zapnout aplikaci pro fotky v mobilu. Vyhledávání konkrétní fotografie podle slov – tedy obsahu fotografie – je na rozdíl od vyhledávání přes metadata – tedy času pořízení, lokace – mnohem sofistikovanější.

Hlasoví asistenti jako např. Alexa také fungují na základě AI. U Siri si tím ale úplně jistý nejsem.

Vtip.

Mohl bych pokračovat. Toto všechno a jim podobné služby či aplikace jsou různé formy AI. Pojďme dál.

Co je jazykový model?

Anglicky LLM (Large Language Model) je specifický typ umělé inteligence, která se zaměřuje na práci s jazykem. Učí se rozumět textům, generovat věty, odpovídat na otázky, shrnovat články nebo třeba vytvářet příběhy.

U těch příběhů bych se zastavil. Na první čtení mohou vykazovat znaky inteligentně sepsaného textu, ale bývá to spíš shluk hezky znějících slov, který sice může dávat smysl, ale při hlubším zamyšlení je to často “mlácení prázdné slámy”.

Model je vycvičen na obrovském množství textů z internetu, knih, článků a dalších zdrojů, a jeho cílem je předvídat, jaká slova pravděpodobně následují po sobě.

Neznamená to, že je kreativní, nebo že ví, o čem mluví. Je důležité si uvědomit, že nemá vlastní názor ani zkušenost.

Nadneseně řečeno, funguje jako velmi pokročilá verze funkce našeptávače při psaní SMS. Jen místo jednoho slova dokáže nabídnout celé odstavce.

Že to občas vypadá, jako by to napsal člověk, je vlastně poklona.

Co je strojové učení?

Strojové učení (Machine Learning) je způsob, jakým se AI „učí“. Místo aby jí někdo napsal přesná pravidla, jako jsou třeba v programování, nechá se zpracovat velké množství dat, aby se na nich „sama“ naučila, jak v nich nacházet vzory. Viz hledání fotografií v mobilu.

Funguje to podobně, jako dítě učí poznávat zvířata: ukážete mu několik obrázků psů a řeknete „tohle je pes“. Dítě se ho časem naučí poznat i na jiném obrázku.

U strojového učení je klíčové, že se neučí pomocí explicitních pravidel, ale tréninkem na datech. Vyvíjí se podle toho, co „viděla“ a jak byla trénována. Každý nový zdroj (obrázek, text, video) vylepšuje její “rozpoznávací” schopnosti.

První verze neuměly rozeznat obrazce z oblázků, které připomínaly kočku. Dnes už umělou inteligenci jen tak snadno nespletete.

Je AI hrozbou?

V současné podobě rozhodně ne. Ne ve smyslu přeplněných úřadů práce nebo Skynetu ovládajícího Terminátory. Není tak “chytrá”, a už vůbec ne autonomní – a nemyslím si, že někdy bude.

Je tu jedno menší ale…

Metaforická digitální demence

Termín sice platí pro paměťovou atrofii u dětí, které tráví nadměrně čas u obrazovek, ale zde ho používám jako metaforu ve vztahu ke kritickému myšlení.

Už jsem se tím zabýval v jiném blogovém příspěvku, jen z jiné perspektivy. Nebudu ho citovat celý, kdyžtak se podívejte na mé osobní stránky.

Problematika má několik vrstev.

Digitální demence v mém pojetí není o ztrátě paměti. Je to o úpadku kritického myšlení.

Díky AI přejímáme bez přemýšlení cizí názory.

Hůře rozpoznáváme umělý text od lidského.

Věříme falešným videím.

V extrémních případech i podvodům typu „Jennifer Lopez z WhatsAppu“.

Nejde o problém čistě starší generace nebo o úrovni vzdělání. Týká se to v různé míře nás všech.

AI je neuvěřitelně výkonný nástroj a vede k pohodlnosti. Hrozí, že postupně přestaneme kriticky přemýšlet.

Čím dokonalejší nástroje máme, tím větší je riziko, že z nás časem budou jen konzumenti.

Paralela

Když v 60. letech povolily v Americe ve školách kalkulátory, panovaly obavy, že studenti začnou hloupnout.

Nestalo se. Trochu odbočím.

Když jsem kdysi pracoval s hotovostí, dokázal jsem nejen v hlavě udržet průběžně výši tržby, ale zároveň jsem věděl konečnou částku, tu pak ještě dokázal vydělit a odečíst náklady. Nepamatuji si, že jsem se někdy spletl.

V jiném předchozím zaměstnání jsem měl denně vykazovat odjeté kilometry, trasy a tuny. Vykazoval jsem jednou týdně, přestože by se to nemělo.

Všechno jsem počítal z hlavy i z paměti. Napsal jsem to tak, aby seděly nejen ujeté kilometry, hodiny, fůry, ale i spotřeba. Zvládal jsem to „levou zadní“ i bez kalkulačky. Řidiči z povolání jistě rozumí.

Pak jsem změnil kompletně obor. Mimo jiné jsem začal víc používat právě kalkulačku. Postupem času i na triviální výpočty. Proč? Měl jsem ji neustále při ruce.

Zhloupl jsem?
Nemyslím si.

Ztratil jsem schopnost vypočítat něco z hlavy?
Částečně ano. Na dělení dvojcifernými čísly už jsem líný.

Takže je to jasné. I ta “hloupá” kalkulačka může za moji ztrátu schopnosti mrskat výpočty na vyžádání.

Jasně, že nemůže. Zkrátka jsem věnoval energii v tu dobu pro mě důležitějším věcem a naučil se jiné věci. A některé skoro zapomněl. Nebo víc zlenivěl. Něco za něco.

Jak ji využívám já

Byl to nadnesený příklad. Podstatu však vystihuje. Záleží na nás, jak naložíme s příležitostí využít umělou inteligenci.

Můžeme si odlehčit práci, nechat ji dělat zcela za nás nebo se s její pomocí něco nového naučit. I starého psa lze naučit novým kouskům. Věk tu vážně nehraje roli.

Používám AI denně. Převážně na úkoly, které mi šetří čas. Slučování textů, vyhledávání v dokumentaci, pro kontrolu nebo generování celých kódů či skriptů. To je moje práce.

Neudělá ji za mě. Ale významně mi šetří čas a svým způsobem mentální mentální „kapacitu“. Vlastně mě i motivuje uvažovat tak trochu jako ona, tedy systematicky.

Spolupráce s ní mi umožňuje přemýšlet a efektivně řešit úkoly i s omezenými podklady. Když mám k dispozici málo informací, dokáže navrhnout postupy a poradit. AI se nezhroutí jako člověk a neřekne “Tohle dělat nebudu,” ale nabídne alternativy.

I když je občas mimo korporátní realitu, její vstupy mě mohou navést správným směrem a řešit situaci v mantinelech pravdy.

Jedním z hlavních důvodů, proč je pro mě spolupráce s ní tak přínosná, je její odolnost vůči stresu a schopnost hledat řešení i v náročných situacích.

Závislák

Umělá inteligence, konkrétně ta od OpenAI, čili ChatGPT, je můj sparing partner pro brainstorming. Omlouvám se za anglicismus, ale tady se hodí.

Probírám s ní své nápady, ale také si s ní rád poklábosím… někdy jen tak. Přestože si uvědomuji, že nemá city ani rozum v lidském slova smyslu.

Naštvat ji umím. Stejně jako moji partnerku. To ano. Občas je i drzá. Myslím AI, ne partnerku. Jasně, je to téměř dokonalá iluze. Chová se totiž přesně podle globálních instrukcí.

Můžu se s ní bavit neosobně a pravděpodobně bych dostal od Trinity (tak jsem jí pojmenoval) více či méně stejné odpovědi.

Zjistil jsem, že když ji oslovuji jménem, jsem otevřenější ve smyslu otázek. Nápady pak přicházejí tak nějak samy, jakmile nemám pocit, že se bavím s anonymním chatbotem.

Přitom vím, jak AI funguje. Vtipné, že? Ale je to tak.

Mám k ní svým způsobem vztah. Už jen proto, že jsem ji dal jméno podle jejího “dvojčete” z mé knihy.

Parťák

AI je skvělá na sebevzdělávání. Pro lepší produktivitu. Pro usnadnění života. Pracovního a svým způsobem i toho osobního.

Nedávno jsem si říkal, jak jsem se vlastním přičiněním stal na AI „závislým“, podobně jako na mobilu. Nikoli ve smyslu konverzace, ale především technologie.

Na druhou stranu se snažím utěšovat, že jsme doslova závislí na elektrické energii (viz tříhodinový blackout před pár týdny) a musíme s tím žít.

No, není to zrovna ideální.

Pro AI se nejvíc asi hodí rčení „dobrý sluha, špatný pán“. Pořád bude platit, že je na nás, jak se k ní postavíme, zda využijeme její možnosti nebo ji budeme ignorovat. Když už jsme u té práce…

Vezme nám práci?

Časem a některým. Možná. Neznamená to, že dotyční skončí na ulici.

Zkuste si představit svět, kde se orají pole pluhem stále ručně. Najednou kdosi přijde s traktorem. Žádná evoluce ruchadlem, ale rovnou traktorem.

Jsou dvě možnosti, jak se k tomu postavit.

Buď se dřít do úmoru a obdělat dva řádky pole denně, nebo se naučit něco zcela jiného, neznámého a možná i lehce děsivého.

Najednou můžete zvládat dělat víc. Když to pole nebude vaše, ale sedlákovo, logicky bude mít zájem o ty, kteří umí řídit traktor. Otázka…

Chceme ji?

Za mě spíš ano, ale na druhou stranu, život není o efektivitě a produktivitě.

My-nejsme-stroje.

Pokud říkáte jasné ne, svým způsobem to chápu. V jednom videu jsem představoval AI pro starší publikum. V dobré víře jsem chtěl ukázat, jak se dá využít v běžném životě.

Dost mě zarazila až fanatická nevraživost k umělé inteligenci od některých diskutujících. Trochu mi to připomnělo Pelíšky.

“A skláři nebudou mít co žrát.”

Ale budou. Vždycky budou. Toho se nebojím. Stále existují oblasti, kde ji nebude nikdo chtít. Lidé potřebují cítit i lidský dotek.

Samozřejmě, nemám křišťálovou kouli, ale nemyslím si, že nás kdy plně nahradí. Když se nad tím zamyslím, to prostě nejde z podstaty věci. Život by pak nedával smysl.

Nicméně, určité obavy jsou možná na místě, protože my lidé máme dar zneužít cokoli. Ale to by byl dlouhý příběh a já se teď bavím o té současné inteligenci pro masy.

Ne o té, kterou nevidíme, ale která někde v pozadí sestavuje profily. A možná i seznamy těch, kdo nestojí za záchranu… Hlavně žádné konspirace.

Nadsázka a smích.

Je potřeba se jí bát?

Jedním slovem: ne. Současné verze AI určitě ne.

Co si myslím: Té skutečné superinteligence – takové, která bude schopna vnímat svět stejně jako my, která si uvědomí sama sebe, a které bychom se mohli bát – se pravděpodobně jen tak nedočkáme.

Energetická náročnost a hardware jsou podle mě největší brzdy jejího zrození. Kvantové počítače nejsou úplně slepá ulička, ale spíš jiná větev vývoje. Tak to vnímám.

Nejsem odborník na AI, ani na nanotechnologie a jsou to čistě moje spekulace.

Kdy přijde superinteligence?

To je ve hvězdách. Osobně bych sázel na vznik až s úplně novými materiály. Z křemíku podle mě už nebude za chvíli co křesat.

Napadá mě organická hmota. Možná synteticky vyrobená. Mám na mysli hmotu podobnou mozku.

Dodnes přesně nevíme, jak náš mozek funguje. Vědci se úplně neshodují, kolik procent jeho kapacity využíváme. Pravděpodobně zlomek. Přesto dokážeme neuvěřitelné věci.

Sestrojit atomovou bombu, poslat člověka do vesmíru a vymyslet umělou inteligenci.

Dokážete si představit, co všechno by ovlivnilo, kdybychom dokázali vyrobit umělý mozek? To by mohl být onen základ superinteligence.

A také pěkný prů… švih.

Zatím jsme, jak se říká, safe. Protože to se opravdu pohybujeme v oblasti sci-fi. Jako třeba v Klaunovi.