Dnes to bude taková všehochuť. Trochu postřehů a trocha úvah.

Z dovolené v Turecku se člověk může vrátit novými vlasy, spravenými zuby nebo s více kily. Případně s fejkem luxusní značky. Na vlasy kašlu. O peníze za chrup mě už připravují naši zubaři z Ukrajiny, takže na mě vždycky zbydou jen ty kila navíc. No a fejky… tak ty prostě ne.

I když… dojde i na ně, nebojte. Vydržte.

Mám tuhle zemi rád

Kvůli lidem, kteří tu žijí. Fakt. Před pár lety bych nevěřil, že něco takového řeknu. Na první dovolenou do Turecka mě moje drahá polovička musela přemlouvat. Bylo to za dob moribundu a pětadvacet v českých na stolech za dva týdny v pětihvězdě s vlastní pláží a all-inclusive byla láce i před fyjalovou drahotou. Jasně, byl to první týden sezóny a moře nebylo ještě zrovna kafe. O pouhé dva týdny později by stál pobyt víc než dvojnásobek.

Takže hupky dupky do Alanye na Tureckou Riviéru.

Jako bylo to fajn, to jo.

Vrátil jsem se originálními slunečními brýlem Versace s velkými plastovými skly za dvěstě poctivých éček a moje drahá s brýlemi téže značky za dvěstě a padesát. Nikdy jsem neutratil tolik pěnez za takovou zbytečnost.

Mimo jiné jsme se také vrátili s prstenem za tisíc eur s tak malinkatým diamantem, že jsem z toho dopředu na těch internetech prověřenému zlatnictví odcházel s pocitem žebráka.

Levnější tam totiž neměli. V té době jsme byli skromní ajťáci s mírně nadprůměrnými platy, ale za to se sebevědomím, že konečně máme na něco víc než na pět nocí v Budapešti v “air-beer-and-beer” na rozvrzané posteli.

Tam jsem ji totiž požádal o ruku

Takže mám k Turecku možná trochu blíž než běžný turista.

Jak říkám, bylo to fajn.

Tedy až na tu poslední noc v nemocnici, kdy jsme netušili, jestli vůbec odletíme domů, neb Andrejku sklátil nějaký hnusný bacil, který ji mimochodem trápil i doma další rok. Nicméně jsme ten odlet stihli.

Doslova za minutu dvanáct.

Oba ale vyžraní jako prasátka. Nemohl za to jen pobyt v Turecku. Dáme jídlo, co? Dáme. Kilo sem, kilo tam, žádný pohyb a hele! Ta váha si mě neváží! O měsíc později jsem konečně taky chytil coviďáka i přes ty dvě tečky, které se mnou zacloumali možná víc než ta devatenáctka.

No nic. Zpátky k Turecku.

Dlouho na něj nedošlo. Cestovali jsme, to ano. Po Turecku přišlo totiž konečně cestování s velkým C. Capuccino, Caffé a… Starbucks.

Takže hezky na vlastní tričko, snídaně v hotelu a pak co dá ulice a místní Lidl. Athény, Santander, Porto, Norimberk, Bratia sláva tiež, Palma de Mallorca, Karlsbad zweimal… jo a dycinky přes Vídeň.

Vienna calling! Alles klar, Herr Kommisar?

No a pak Istanbul

“Lásko, pojedeme tam, jo, že jo, vid?”

To ona, ne já. Andrejka je tak trochu Turkish lady, jak jí kdysi nazvala postarší barmanka na Kosu.

Andy loves Instanbul. Me too, by the way.

Jak je to možné? Já nevím.

Co jako budeme dělat 14 dní ve městě? Istanbul? Všude samá mešita a kebab.

Ne, neci. Já neci!

Kdo jste v dlouhodobějším vztahu, asi víte, kdo tím vaším krkem stejně kroutí. Nemám pravdu?

Poprvé jsem letěl ne-nízkonákladovkou. Sic ne v byznysu, který bychom si jistě oba zasloužili, ale nemám na YouTube sledovanost jako Plešoun, takže marš do Economy Class!

Ale nakonec taky dobrý.

Istanbul má oficiálně 15 miliónů obyvatel. Takže je větší než třeba… Beroun. Nebo tam ta křižovatka před Vídní. Dobře, dobře, tak je větší i než Praha a dokonce i milovaná Budapešť.

Natočil jsem tam asi sedm vlogů

V jednom jsem říkal, že Istanbul jako dobrý, super, je na co dívat, kam chodit a měsíc by i tak nestačil. Ale že mně to stačilo. Že ten ruch byl na mě prostě moc.

Byl. Nekecal jsem.

Jenže…

Ono se mi po Istanbulu začalo stýskat!

Líbilo se mi v Athénách, Portě a hodně v Santanderu. Miluju Vídeň, zbožňuju Budapešť. Jenže něco mě do toho věčně uspěchaného, terénem náročného Istanbulu táhlo. Dokonce tak moc, že jsem se občas podíval na vlastní videa.

WTF?

Snil jsem, jak zase chodím po Istiklal

Šklebím se na místní prodavače zmrzliny, že se už tou jejich blbou tyčí přetáhnout nenechám, abychom zapadli do nějaké jídelny v boční uličce, kam chodí jen místní, kde je jídlo za polovic a je mnohdy lepší než ve fancy restaurantech u Taksimu nebo na jiných turisticky provařených místech.

Vracel jsem se v myšlenkách do Sulejmanovy mešity, kde jsem na dvacet minut v sedě na koberci našel tolik vnitřního klidu jako ještě nikdy předtím v životě.

Istanbul mě zasáhl

Nedokážu to vysvětlit.

Nezažili jsme nic výjimečného, zdálo se to jako každý jiný pobyt. Některé zážitky byly úsměvné, i když ne zrovna levné.

Třeba ten syrský prodavač na Egyptském bazaru, jak přiložil terminál k naší kartě. Nečekal, jestli zaplatíme, protože 120 éček za čaj nám přišlo dost. Pravda, bylo ho hooodně a vakuově balený prášek vypadal spíš jako kontraband. Tak jsem si tak přemýšlel, jak to budeme vysvětlovat na letišti, a najednou…

Píp.

Sympatický Syřan se usmál, přiložil terminál k Andrejčině kartě a bylo to. Koukáme na sebe jak dva pitomci, pak na toho vykuka, zase na sebe. Nevíme, jestli se máme rozčílit nebo se smát. Nakonec nám to přišlo k smíchu.

My se smáli, prodavač se smál, lidé kolem se smáli.

Celý bazar se smál

Nám.

Smějeme se dodnes. Ten čaj jsme mimochodem ještě nespotřebovali. Třeba eukalyptus od něj je tak silný, že vám z něj slezou nehty na nohou. A toho šafránu je nakonec víc než šafránu. Takže dobrý.

Já se k těm obchodníkům ale ještě vrátím.

Teď mi však došlo, že jsem jaksi nezmínil, že jsme zase v Turecku.

Sedíme v hotelové kavárně pod sluneční velkou clonou, od moře vane svěží vítr, Andrejka popíjí pravý turecký čaj a já buším do počítače jako Carrie Bradshaw v Sexu ve městě. Nesvítí mi logo jako jí, ale důležitý jako ona se cítím stejně.

Jsme v hotelu s vlastní pláží a flákáme se.

Andrejka po víc než půlročním prakticky nonstop zápřahu a pracovních nervech se Slovenskem – co to tam v té Bratislavě vyvádíte? – si zaslouží all inclusive péči.

No a já?

Makám

Tedy na vlastním projektu. Na ničem cizím a jiném nemám už jaksi co. Teď na to ale nemyslím, to je problém Radka příštího měsíce. Dvě tři hoďky po snídani dopoledne jsem v kavárně, důležitě bouchám do klávesnice a když nepíšu zrovna blog, komanduji voicem AI agenty jako správný CEO.

Andy mezitím lehárko na pláži, pak jdeme šupky na oběd, pak na pláž s Andrejkou, pak koupáníčko, večeřička, procházka po přístavu, večerní plážička, čajíček, kávička a zase papaníčko.

Pohoda lahoda, naleštěná bída. Kecám. Naleštěná ano, bída zatím ne. MImochodem, o mém systému ještě uslyšíte.

Tentokrát to vyjde. Musí.

Hraji totiž vabank

Mindset, to je oč tu běží.

Musím se chovat jako milionář, jestli jim chci být. Ne kvůli penězům. ty jsou mi totiž fakt u spodní části zad. Svoboda a nezávislost. Ne lambo v garáži nebo Breitling nebo Rolex na ruce. Stačí Tag Heuer.

Zapamatujte si tu značku, má to svůj důvod.

Turci mimochodem vařit prostě umí. Takže tloustnu a je mi to jedno. Jak říkám, problém Radka příštího měsíce. Kdo tipuje, že budu brzy docent, není od pravdy daleko.

Jsme v letovisku Turunç. Což je kousek od Marmarisu, takového místního Monaka. Je tam krásně. Lodě, lodičky, jachty i jachtičky. Restaurace. Fancy genuine shopy.

Také genuine fake shopy

Breitling, Rolex, Patek Philippe a Tag Heuer fakes.

Když jste tady, nebo i jinde v exotické destinaci, nenechte se zlákat usměvavými a vesměs fakt sympatickými obchodníky. Bude vás to totiž bolet.

Finančně.

Nevěříte?

No jen se smějte!

Měl jsem konečně příležitost vyzkoušet DJI Osmo nano v akci. Kamerku připevněnou na kšiltovce, procházíme přístavem, je krásný vlahý podvečer a všude usměvaví lidé. Někteří mi do kamery mávají a já se citím jako YouTuber s půl mega sledujícími.

Fajn pocit

Dojdeme na konec přístavu a tam boční ulice vykládaná mramorem. Svítí do dáli víc než naše Pařížská. Andrejka navrhne, ať tudy projdeme, budu mít hezký záběr.

Souhlasím.

Jasně, že nás lapne do sítě místní prodejce, který jako každý správný majitel obchodu postává venku a láká nebožáky jako já, aby se JEN podívali.

Poučen z předchozích omylů s úsměvem odmítám. Přesto zavedu řeč.

Chyba, přátelé.

Don’t do it. Nebo spíš Yapma po Turecku.

Je to obchod se šperky a genuine fakes watches. Nakonec to i hrdě nese nápis pod názvem obchodu.

A pak že smějící se bestie jsme jen my Češi.

Haha. Hahaha. Hahahaha. Ha ha ha ha hahaha.

Že se taky teď smějete, co?

Look my friend, no hustle, just watch my watches! Better than original, cheap price. Just look!

Ne, nechci. Proč?

Musím to nejdřív vysvětlit.

Kdysi jsem si řekl, že si jednou pořídím Rolexy. Ne abych flexil. Memento mori, jak říká Metr Pára. Já s ním souhlasím. Jediný šperk, který muži sluší a je pro něj vhodný, jsou právě hodinky.

Symbol muže

Neberu je jako investici, přestože jejich cena spíš roste, než aby klesala.

Zlato a jiné blyštivé kovy sluší ženám. Muž má mít pořádné hodinky.

Ach ano, Rolex.

Breitling se mi líbí po pravdě víc, ale když je doma na někom vidím, první, co si pomyslím je, že jsou to nejspíš padělky. Já ale nechci padělek. Nebo aby někdo pochyboval o jejich pravosti.

I want geuine genuine, not a fake. Not a fake, man!

Jenže jsou tam ty blyštivé kovy ve výloze a žena, žena ta tu vždycky velí.

Ok, just look. Yes, my friend, no hustle, no hustle!

Oh, shit.

Než stačím říct kobra, v ruce mám pěkné carrery. Tag Heuer Carrera, chronograph.

Oh, yeeaah.

Nejsem odborník. Vím stěží k čemu je tourbillon, co jsou komplikace (ne ty se ženami, ale o těch také něco vím) a že existují nějaké kalibry.

Tentokrát mi do hlavy nehustí nesmysly Syřan, ale Kurd, co se jmenuje podobně jako já. Myslím, že se jmenoval Radvan. Aspoň to tvrdil. Můžu mu ale věřit, představil se dřív než já. Sympaťák.

Všimli jste si, že hustleři bývají sympaťáci?

Logicky

No a on kecá, kecá a kecá. Díru v hlavě mám a Andrejka mezitím pokukuje po prstenu se sultanátem.

Sultanitem, bože. To je drahokam, nebo snad polodrahokam, rozumím tomu asi jako diamantům. Je typický tím, že mění barvu v závislosti na dopadajícím světle.

Andejka umí Turecky. Tedy učí se už rok přes Duolingo. Má fakt skvělý přízvuk a místní jsou z něj hotoví. Nebo to tak vypadá.

Radvan spustí spršku nebo spíš sprchu tureckých lichotek a já vím, že jsme s prominutím v hajzlu.

Bez šrámu na kontě odsud nevyvázneme, to je je jasné.

I like you, I very like you, not like ordinery customers. You’re special!

Jasně, ty bys mi prodal klidně i matku. Nejlépe strženou, myslím si a vracím hodinky do vitríny.

Nevím, jak se mu to podařilo, ale za chvíli je mám na zápěstí.

Ušlechtilá ocel, safírové sklo a keramický ciferník

Prý.

Oh, shit. Double shit.

Chci vypadnout.

Jenže Andrejka začala diskutovat o ceně prstenu. Tak teď už mám stoprocentní jistotu, že jsme v hajzlu.

Nicméně, jsem tvrdý Marvin. Spíš bych měl být ale Marvell.

Nepovedlo se.

Já je fakt nechci, i když jsou pěkně a nekřičí fake už z dálky! Hlavně jsou decentní, nenápadné, krásně zelený ciferník…, a ach ty komplikace!

Co naplat, že nefungují, jak u originál strojku. Myslím ty komplikace.

Stejně jako občas ženy.

K saku na pohovor by se šikly, bleskne mi hlavou.

Ne, vole!

Jenže s Breitling bych vypadal možná moc draze, kdyby nikdo neprokouknul, že jsou to trumpeta hodinky.

“No, thank you,” sundavám je nekompromisně ze zápěstí.

Já ti je koupím, říká Andrejka. Nahlas. Sice česky, ale Radvan není debil, chápe a chytá se příležitosti jako středovýchodní obchodník blyštivých kamínků ze stoprocentního uhlíku.

Fuck, fuckity, fuck!

Něco se ve mně zlomilo

Namítám, že je nepotřebuji a že i za 170 éček jsou pořád levé.

Kdyby tam nebyla značka, bral bych je, protože fungují. Sice stopky jsou jen na okrasu, ale jsou fakt najs.

“Toho si nikdo nevšimne.”

Už jí dostal.

Jsem v situaci, kdy nemůžu vyhrát, jen vyvěsit bílou vlajku, jelikož Andrejka ten zatracený prsten, který jsem jí chtěl původně koupit já, fakt chce. Tady ho ale koupit nemůžu, protože by mě kvůli odmítnutým hodinkám Radvan pořádně natáhl.

That’s escalate quickly, right?

Ok, v hlavě mi běží plán, že ji koupím něco jiného a jinde. Hlavně to bude pod mojí taktovkou!

Hahaha.

Už nevnímám.

Padla nějaká cena, kterou nedostávají ani jeho přátelé, pochopitelně. Karta pípá, prsten letí do krabičky a krabička do taštičky.

Jako ve snech odmítám box na hodinky. Je totiž velký a odpadá z něj kovová samolepka loga, pod kterým se ukrývá vyražené logo mých vysněných hodinek.

Fake covering fake

Ach jo.

“Máš radost?” ptá se mě venku Andrejka.
“Mám.”

Nekecám.

Mám radost, že mi chtěla udělat radost. I Radvan měl evidentně radost, když se námi loučil jako s příbuznými. I jeho bratr nebo snad švagr měl radost.

Všichni měli radost.

Hodinky jsou to pěkné, což o to. Líbí se mi.

Nelíbí se mi ale něco jiného

Ta bezostyšná krádež duševního vlastnictví.

Podívejte, nejsem žádný moralista.

Používal jsem léta software a četl knihy, za které jsem neplatil.

Někdo sto let makal na precizním strojku, aby mu ho pak jiný zmršil někde v čínské továrně, kde makají lidé jako barevní a za pár šušňů. Navíc mi tu do očí lže, že jsou stejně kvalitní, jako originály, jen neplatím těm zlým firmám přemrštěné peníze.

Já vím, že jsou to kecy, ví to i on.

Tohle mi na tom vadí.

Nechám si je, jsou totiž od Andrejky. Budu je občas nosit. Budou jen jiné memento mori.

Že mám kurva makat tak, abych si pro ně zajel třeba do Bechyně, kde mi udělají kávu a budou mi o nich vyprávět. O historii oněch hodinek, jak s nimi zacházet, jak je udržovat a servisovat. Ano, budu platit “přemrštěné” peníze.

O peníze nejde

Peníze budou, my ne. O tom to je.

Teď zpátky k veselejší notě.

Večerní procházka ve zdejším přístavu, zdravíme se s místními obchodníky, kteří si nás už pamatují. Hlavně Andrejku. Se šátky by si mohla otevřít vlastní obchod. Jsme asi jedni z mála, co nechtějí Chanel, LV nebo jiné “značky”.

Chceme totiž originály. Turecké výrobky.

Stejné kvalitní látky, jen bez těch blbých fake log

Míjíme místní zlatnictví. Pochopitelně usměvavá majitelka stojí před obchodem.

Jdeme dál. Vím, že neodejdeme s prázdnou. Tuší to i ta paní majitelka. Andrejka ale netuší, že platím já. Nechám ji v tom do poslední chvíle.

Dělám, že mě to nezajímá.

Majitelka buší do kalkulačky, aby nám řekla cenu. Čím delší výpočet… Znáte to.

Je to hra. Někdy mě baví, jindy ji hrát odmítám.

Andrejce jsem koupil náušnice se stejným šutrem, dva přívěsky s řetízky. Jinde. Asi ne levněji a ne zcela pod mojí taktovkou. To mi nevadí.

Tak to má totiž být.