Čtyři hodiny ráno a já nemůžu usnout.

Může za to samozřejmě i přemíra kávy, kterou v poslední době piju skoro po kýblech. K tomu nikotin v tekuté podobě. Ano, zase jsem se vrátil ke starému zlozvyku.

Protože mi to pomáhá myslet. Opravdu. Není to výmluva.

Nebo si to možná namlouvám. Ale o tom vlastně psát nechci.

Můj život právě prochází velkou změnou. Po vzájemné dohodě jsem odešel z práce. Hodně se mi ulevilo, protože to zkrátka nefungovalo, bez ohledu na to, jak mám práci v IT rád.

Měl jsem plán

Dát si sabbatical. U větších firem to obvykle znamená, že dostanete neplacené volno. Stále máte práci, máte pojištění a čas na sebe.

Přesně to jsem potřeboval. Oddechnout od všech a všeho. Maloval jsem si, jak budu chodit ven, vezmu foťák a budu užívat nabité volno a relativní pocit svobody.

Jenže vždycky je něco za něco. Ten červíček v hlavě začne šeptat v nejméně vhodnou chvíli:

„Jseš teď bez práce, kámo.“

Nebyl bych to já, aby nebylo všechno jinak. Ne že bych na odpočinek neměl čas. Jen jsem se místo toho vrhnul do jednoho rozdělaného projektu.

Poslední bezmála tři týdny jsem na něm napracoval víc, než běžně v práci za dva měsíce. Deset, ale také klidně šestnáct hodin denně. Doslova se mi další bláznivý nápad mění pod rukama každý den.

Jenže s ním přišlo i vyčerpání

Ne nutně z práce samotné. Spíš tak nějak ze všeho.

Jakmile ze mě opadl ten největší stres, moje mysl najednou dostala luxus přemýšlet nad věcmi, na které dřív nebyl prostor. Na jednu skoro hamletovskou otázku, jen lehce upravenou:

Kam vlastně směřuju?

Vlastně na dvě.

A co vlastně chci?

Protože pokaždé to bylo něco jiného.

Dost dlouhou dobu jsem dělal všechno pro to, aby ze mě byl spisovatel. Myslím tím autor na plný úvazek. Jenže spíš mám zase jen rozdělané věci. Ne že bych je neuměl dokončovat. Jen je těch aktivit ani nevím jak, pak najednou nějak moc.

Do toho jsem začal bláznit s YouTubem. To mě pohltilo skoro na dva a půl roku. Z určitých důvodů přišel útlum i tam.

Útlum od všeho

Abych se konečně dostal k jádru pudla: proč říkám očista duše a mysli?

Před malou chvílí mi to došlo.

Moji pozornost, energii a čas mi berou především sociální sítě.

Jak si tady tak ležím, přemýšlím a snažím se zabrat – což už vím, že mi nepovede, takže budu mít den totálně rozhozený a půlku odpoledne prospím – najednou mi bliklo.

Nejenže mi nedělá dobře elektronická cigareta, nejenže bych měl přibrzdit s kafem, tak musím hlavně přestat další věcí, které mi ubírají sílu a rozhazují rytmus těla a duše.

Potřebuju digitální detox.

Nemusím kvůli tomu začít dělat něco strašně moc produktivního. Nemusím víc číst, začít cvičit jógu při východu slunce nebo si do deníčku psát věci, za které jsem vděčný.

Prostě potřebuju jen být.

Být bez toho, abych neustále konzumoval cizí životy a cizí příběhy. Bez toho, abych sám ukazoval úplně cizím lidem svoje soukromí.

V rámci hlubokých úvah totiž přišla na řadu další otázka:

Co mi to vlastně přináší?

Odpověď je jednoduchá

Téměř nic.

Říkám téměř, protože i když se dnes říká, že Facebook je jen pro starý, mám tam celkem vyčištěný algoritmus.

Tedy bez politiků, dezolátů a bláznů. Jenže i tak je to pořád místo, kam chodím spíš ze zvyku než proto, aby mi to něco skutečně dávalo.

Ano, bude mi trochu líto ho odstřihnout. Mám tam vzpomínky z dob, kdy byla dcera malá. Fotky, staré příspěvky, takové ty malé otisky, na které člověk narazí náhodou a na chvíli ho to vrátí v čase zpátky.

Jenže fotky si můžu stáhnout. Vlastně nejsou důležité. Důležité je, že si ty věci pamatuji.

Pak tam mám pár skupin, které jsou pro mě přínos.

To je asi ta největší past. Sociální sítě nejsou vždycky jen odpad. Kdyby byly, odcházelo by se z nich lehce. Ony občas i něco dají.

Víc ale berou.

Na druhou stranu, člověk scrolluje kopy balastu, divných emocí a zvláštních názorů.

Cizí problémy cizích životů

Pak najednou možná zjistíte, že z toho nemáte nejen nic, ale plnou hlavu…

Víte čeho.

Zruším všechny účty: Instagram, Threads a možná ještě některé, na které jsem dávno zapomněl.

Už nechci být všude trochu přítomný, ale nikde doopravdy. Všude něco sledovat, někde něco ukazovat, občas něco okomentovat.

Ve výsledku mi zbyl pocit, že mi to víc vzalo, než dalo.

Jediné, co si nechám, je YouTube. Ten je pro mě pořád zdrojem skvělých informací, novinek a inspirace. Koneckonců, nechci se vzdát natáčení. Jen si konečně uvědomuji, že to nikdy nebude můj full time job, a že to možná vlastně ani nechci.

Možná je to tím, že jsem teď bez práce a mám myšlení posunuté trochu jiným směrem.

Jenže: celé mi to dává smysl.

Najednou.

Paradoxní je, že jsem k tomu nepotřeboval žádný “velký” nebo “zásadní” podnět. Neodcházím naštvaný a nebouchám dveřmi s výkřikem: „Tak si tady buďte sami.“

Ne.

Odcházím dobrovolně

V klidu a míru. Prostě si říkám, že už toho bylo dost. Že to stačí.

I tak mi vlastně zůstanou další prostor.

Moje stránky, kterým jsem věnoval hodně času a kde mě pořád baví psát blogy.

A vlastně i iDNES, kam dávám věci, které mi tam projdou, protože ne všechno, co mám na stránkách, bych mohl zveřejnit i tam. Například…

Censored.

Just kidding.

Odinstaluju všechno. Nikoliv hystericky, ale systematicky.

Nechci přijít o některé věci, takže si to v klidu přes den… ne, nerozmyslím. Připravím, stáhnu věci, o které nechci přijít a prolikám se labyrinty “Zrušit účet?”

Vážně to chcete?

Máte čas ještě třicet dní si to rozmyslet…

Jo. Chci. Jak říkám, V klidu a míru.

Úplně mám cukání napsat „Se sluncem v duši“, ale na to už má copyright někdo jiný. Tedy vlastně měl.

Neříkám, že to bude jednoduché

Je jasné, že přijde absťák. Debilní zvyk, kdy v každé volné chvíli – třeba když mi agent dokončuje práci – automaticky sahám po telefonu a scrolluju jako o život a konzumuji většinou nesmysly, se neodbourá lehce.

Tohle je asi nejnudnější blogový příspěvek, který jsem kdy napsal.

Ale je hodně od srdce.

Začalo svítat.