“Čím méně toho člověk o něčem ví, tím silnější na to má názor.”

Ještě než mi budete spílat do povýšeneckého blba, rovnou řeknu, že jsem si tím prošel taky.

Měl jsem jasno v politice. Ne že bych dnes neměl taky. Jen jsem si dnes jistý už jen jednou věcí. Všichni politici jsou psychopati. Všichni. Bez výjimky. Někteří málo, někteří trochu, jiní tak moc, že na ně neexistuje ani metrika.

Kromě toho mi bylo vždycky jasné, čí strana je ta správná a komu by bylo nejlepší napráskat.

Dneska si to už nemyslím. Vím jen to, že čím víc se do nějaké problematiky ponořím, tím víc zjišťuji, že vlastně nic nevím.

Na to už ale přišel Seneca, takže žádná Amerika

Byl to docela tvrdý pád na hubu, to vám tedy řeknu, když jsem si to uvědomil. Svět je složitý. Myslím, že není ani v lidské moci ho celý pochopit. Možná kdybychom žili tisíce let. To číslo není nadnesené, jen ho při své vší skromnosti odhaduji.

Politice se ale věnovat nebudu. To jsem si zakázal už dávno.

Budu psát o něčem možná přízemnějším, ale mně bližším. O koníčcích.

Možná to víte, možná ne. Píšu knihy, vymýšlím systémy a jiné nesmysle a motýle a pak o tom točím videa na YouTube.

Začalo to koupí fotoaparátu před třemi lety. Prostě jsem chtěl být ten fotograf na ulici, co fotí lidi, budovy a třeba i krajinu. Jenže na to nemám moc trpělivost a bez auta jsem ochotný dojet maximálně tak do Berouna.

Takže budu street photographer. Right?

No a tady jsem zjistil, že to není vůbec žádná legrace. Cvakat mobilem by mi šlo, to jako vážně. S mobilem se mi občas povede i pěkná fotka. Jenže po pravdě, není to mnou. Kompozici sice občas chytím, ale výsledek je často hezký jen proto, že si s ním řádně pohrála umělá inteligence v mobilu.

Jakmile jsem do ruky vzal opravdový foťák…

Ouvej.

Musel jsem se učit základy. Táta mi sice kdysi do hlavy vtloukal svatou trojici – závěrku, clonu a ISO. Jenže coby dvanáctiletého mě k Vánocům Smena 8M, nebo jak se ten ruský, pardon sovětský křáp jmenoval, fakt nenadchnul. Já chtěl skateboard a ne se mrcasit v temné komoře.

Takže od začátku.

Když jsem to tak nějak pochopil – což mi mentálně trvalo docela dlouho, na to jak je to jednoduché – začal jsem ostřit a cvakat.

Shoot and pray.

Prostě mačkáte spoušť, nebo spíš sekvenci, co to bezzrcadlo snese, a modlíte se, že z toho něco vyleze.

Občas ano.

Každopádně jsem vypadal jako profík. Tedy zvenčí. Možná.

Když o tom teď přemýšlím, tak asi spíš ne.

Svoji nedokonalost jsem řešil nákupem příslušenství. Filtry, rychlejší paměťovky, držáky, stativy.

Peníze mizely z účtu jak před Vánoci. A to byl teprve květen.

Právě z neznalosti, nebo spíš z dojmu, že už tomu rozumím, jsem leccos koupil úplně zbytečně.

Místo toho, abych vyšel ven, počasí nečasí, a fotil a fotil, tak jsem nakupoval knížky a hezky si o fotografování četl.

Nebyla to úplně ztráta času. Zjistil jsem totiž, že fotografie není moc o technice, kterou fotograf vlastní, ale o okamžiku. O tom správném okamžiku. O úhlu, světle a schopnosti dát snímku emoci.

Tu se jen tak z teorie nenaučíte

Pak mě to nějak pustilo – ne úplně, to rozhodně ne – a vrhl jsem se na video.

Trvalo skoro půl roku, než jsem se odvážil něco natočit. Takže jsem zase nakupoval. Poučen z předchozích nezdarů jsem se krotil, ale ne vždycky dost.

Nicméně ve videu jsem se našel.

Tak jsem to vzal vážně.

A tady to začalo.

Tady jsem si uvědomil, kolik toho nevím. Nemyslím teď techniku, střih nebo postprodukci.

Mám na mysli mluvení před kamerou.

Kamera je nemilosrdná. Ukázala mi naprosto nekompromisně všechny chyby, které dělám. Nešlo jen o přednes, ale i o to, jak důležitá je příprava. Pokud nejste ostřílený řečník, tak to z patra prostě nedáte.

Tam si člověk najednou uvědomí, že ani ten politik nemůže být úplný blbec (mno…). Že je to i o přesvědčování, o dynamice, rétorice. Že těch věcí, které musíte zvládnout, je mnohem víc.

Mnohem víc, než si jeden myslí

Možná proto dnes dávám větší pozor na lidi, kteří mají na všechno rychlou odpověď. Na ty, co mají jasno hned. Na lidi, kteří „umí“ vysvětlit svět.

Čím víc se člověk do něčeho ponoří, tím víc začne vidět, kolik vrstev daný problém má. Kolik věcí se navzájem ovlivňuje. Kolik detailů mu pořád uniká.

V ten okamžik si přestanete být tak jistí. Protože teprve tehdy začnete něco chápat. Chápat, ne jen znát.

Sebevědomí totiž není známka znalosti. Často je to spíš známka toho, že člověk ještě nenarazil na hranici vlastního pochopení.

To uvědomění přijde dřív nebo později. U mě při fotografování. Pak před kamerou.

Po pravdě, ono to přišlo už o pár let dřív.

Znáte Dunning-Krugerův paradox?

Já o něm tehdy věděl. Dával mi smysl. Jenže jeho podstatu jsem doopravdy pochopil až mnohem později.

Paradoxně díky foťáku a kameře.