Bude to osobní. Jsem divnej. Je to tak. Vnímám to celý svůj život. Možná proto jsem se snažil zapadnout.
Jenže až na výjimky se mi to nikdy nepovedlo.
Pro hodně lidí jsem byl prostě příliš jinej. Toužil jsem někam patřit, jenže se ze mě nakonec vždycky stal outsider.
Možná je můj největší životní problém zklamání a touha po uznání.
Hledám vzory už od dětství
Jednou to byl spolužák, podruhé někdo starší, potřetí někdo dospělý.
K tomu, aby se můj dětský pohled změnil, stačilo málo. Stačilo, aby se můj hrdina projevil jako člověk z masa a kostí. Stačilo, aby řekl nevinnou lež. V ten okamžik se mi interní svět zhroutil jako domeček z karet.
Myslel jsem, že z toho vyrostu. Ohlédnutí po časové ose směrem zpátky mi však ukazuje něco jiného.
Za necelé čtyři roky překročím Rubikon. Bude mi šedesát. Nemyslím si, že se do té doby změním.
Myslím, že už ani nechci.
Přemýšlím, jak v tomhle světě přežít. Myslím ve světě umělé inteligence.
Umělá inteligence převezme otěže. Ne tak, jak píšu v Bez východiska, na to si ještě počkáme, ale svět se zásadně změní. Mění se už teď.
Ta rychlost je neuvěřitelná.
My to často nevnímáme.
Já tentokrát ano
Proto divnej nejsem, takových lidí je víc. Zatím je nás jen 1 %. To číslo představuje lidi, kteří AI aktivně používají. Učí se s ní pracovat a… žít.
Dávám tomu rok, maximálně dva, řekl by nejspíš starý Kraus.
Podle mě se tohle číslo do oněch dvou let minimálně zdesetinásobí. Nemusím na to mít křišťálovou kouli. Křivka roste strmě vzhůru už teď.
Petr Mára doporučuje být divnej.
V nadcházející době prý budou mít takoví lidé… on vlastně neřekl výhodu. Co to vlastně řekl?
Asi si to video pustím znova. Možná jsem ho pochopil špatně.
Asi se teď ptáte, jestli je Petr Mára můj nový vzor.
Kinda. Jak v čem. Nevím…
Možná že už o něm tak nepřemýšlím. Inspiroval mě v těžkých časech, to ano. V té době byl ale mým vzorem spíš můj tehdejší šéf.
Pak se zase něco nepovedlo a já přestal podvědomě vzory hledat.
Hledat vzor v mém věku?
Není to důkaz sám o sobě, že jsem divnej?
Zjišťuji ale, že bez vzoru jsem jak NPC v mapě, která je jen částečně odkrytá.
Díval jsem se na další Petrův podcast. Tentokrát tam nebyl sám, ale s dalšími dvěma, kteří jedou na vlně AI.
Padla tam myšlenka, že jednou nám možná bude muset vládnout umělá inteligence. Zazněly k tomu důvody. Transparentnost. Nemožnost ohýbat fakta a zákony tak, jak to děláme dnes.
Video je staré asi osm dní.
Když jsem to poslouchal, uvědomil jsem si, že blog na podobné téma jsem psal už před víc než měsícem. Jmenuje se Ne leader, ale správce.
V tu chvíli se ozvalo moje ego.
„Já to říkal.“
Hned nato se ozvala stará známá potřeba paní Uznávaná.
Jak je sakra možné, že vidím věci jako oni, možná i do větší hloubky, ale nikdo mi nevěnuje pozornost?
Možná proto, že jsem divnej
Když se pan Ego s paní Uznávanou vypoklonkovali z mojí mysli, přišla úleva v podobě potvrzení, že nejspíš nejsem blázen, když to i někdo jiný vidí stejně jako já.
Tím pádem jsou taky divný.
Možná jsem o krok napřed, jako v roce 2013–2014, když jsem začal psát o něčem, co si ještě ani v době vydání – tedy v roce 2021 – neuměla většina lidí představit.
Teď se mluví o robotizaci armády.
Já? V roce 2017 jsem začal psát Externistu. Ty uklízecí roboty C-1 jsou povýšené na model C-2.
Cleaner vs Combat…
Dělá to ze mě vizionáře? Odborníka? Někoho lepšího? Ne.
Jsem prostě jen divnej, nic víc.
Možná o krok napřed, nic víc.
Pomáhá mi to nějak v životě?
Nevím, doufám.
Měřeno úspěchem a tedy i penězi? Vůbec.
Jsem prostě jen pořád čím dál tím víc divnej.
Jsem tak divnej, že jsem po vydání Klauna poslal jeden výtisk Petrovi Márovi, protože jsem si myslel, že ho bude tématika AI zajímat. Možná – nebo spíš určitě – byl můj doprovodný dopis hodně divnej.
Jsem tak divnej, že jsem napsal Danielovi Vávrovi, že bych u něj rád dělal herního scénáristu. Asi byl ten doprovodný dopis taky divnej.
Možná to vypadá, že jsem divnej a chci se s někým slavným nebo známým svést.
Tady jsem hodně divnej, protože nechci, i když to vypadá, jak to vypadá.
Tedy divně.
Jsem prostě divnej, ale snažím se.
Nic víc.