Článek vyšel 23.2. 2026 na iDnes
Ilustrační obrázek pexels.com

Jsem citlivý člověk, i když tak možná nepůsobím. Beru si věci osobně. Vím, že bych neměl. Vím to o sobě roky. Jenže vědět a umět s tím něco dělat jsou dvě různé věci.

Můžu si stokrát říkat, že je to jen práce. Že to nebylo mířené na mě. Že to nemám řešit. Nejde to. Jít proti sobě nedokážu.

Pak mi konečně došlo něco podstatného.

Je to hra

Někdy mocenská. Někdy jen strategie. Jindy má protistrana blbý den a někdy to není myšlené vůbec zle.

Jedna věta na standupu těsně před Vánoci mi dokázala zkazit nejen svátky, ale i celý pobyt v krásných Varech.

Byla tam. V hlavě a pořád.

Zaháněl jsem každou myšlenku na práci. Snažil se užít si klid. Ale ta mrcha tam někde číhala. Stačil malý podnět a znovu se zakousla i v těch nejnevinnějších chvílích.

Jsem analytik. Nejen v práci, ale i v životě. Zajímá mě, jak věci fungují. Co vyvolává akci a co spouští reakci.

Když mi jedna věta dokázala zkazit Vánoce, došlo mi, že problém není v tom, co bylo řečeno, i když to bylo poměrně útočné. Je to ve mně. V tom, jak na cizí emoce reaguju.

Tak jsem to začal rozebírat. Jen sebe. Protistranu neovlivním.

Deset let v korporátu je dost času na pozorování. Začal jsem si uvědomovat, že se určité situace opakují. Stejný typ poznámky, stejný tón, ze kterého mám stále ten samý pocit v žaludku.

A hlavně: moje stejná nebo hodně podobná reakce. Našel jsem v tom jasný vzorec.

Jsem řízený cizími emocemi

Jelikož jsem ajťák a přemýšlím dost procedurálně, dal jsem to na papír hezky v diagramech. Takže jsem si kreslil use-case panáčky a bublinky. Všechny ty situace, které důvěrně znám. Já ve středu, kolem mě další aktér.

Vstup. Reakce. Důsledek.

Pak jsem si položil jednoduchou otázku: jak z toho ven?

Vzpomněl jsem si na knihu, kterou jsem kdysi četl. Údajně bestseller, možná ji znáte. 48 zákonů moci. Velký dojem ve mně nezanechala, ale něco mi připomněla.

Tu Hru.

Nejsem dokonalý. Ale bytostně nesnáším dvě věci.

Lež a manipulaci.

Lež, i ta milosrdná, je pořád lež. Manipulace může přinést vítězství. Jenže je to vždy něco za něco. Ta cena je vlastní integrita. Jsem na sebe v tomhle směru hrdý a hlídám si ji víc než vlastní pohodlí. Občas jsem selhal, ale aspoň jsem si to včas uvědomil a teď se mi to stává opravdu jen výjimečně.

Pořád jsem jen člověk.

Raději budu idiot, ale idiot s kodexem.

Manipulace navíc vztahy dlouhodobě poškozuje. Já je radši buduju, přestože jsem jich už pár v životě zničil.

Uvědomil jsem si jednu věc. Tuhle Hru s velkým H hrát nechci a nebudu.

Tečka.

Nechci se učit manipulovat lépe než ostatní. Nechci vyhrávat za cenu toho, že ze sebe udělám někoho, kým nejsem.

Z těch mých diagramů začalo vznikat něco zvláštního. Původně to mělo být jen pár poznámek pro mě. Něco, co mi pomůže nevybouchnout, nevysvětlovat zbytečně, nenechat si zkazit další Vánoce.

Nazval jsem si to osobní framework. Zní to možná nadneseně, ale jinak to neumím pojmenovat.

Jedno jsem věděl jistě: nesmí to být manipulace. Nesmí to být pasivní agrese. Nesmí to být obrana.

Chci se chránit

Ne se bránit.

Postupně se z těch čmáranic stal ucelený koncept. Potřeboval jsem něco, co mi bude dávat smysl.

Dnes stojí na třech základních operacích a pěti pilířích. Každý pilíř má své stavební prvky. Všechno se prolíná. Nic nefunguje samo. Celé je to překvapivě jednoduché. Nejtěžší bylo vymyslet způsob, jak si v situaci pod tlakem uvědomit, že se děje to, co se děje, a že existuje nějaký můj osobní rámec. Nakonec jsem i na to přišel.

Pracovní prostředí bývá tvrdé. Lidé nejsou nutně zlí, ale tlak na výkon je všudypřítomný a málokdo má prostor ho unést vědomě.

Ukazatele, termíny, očekávání, hierarchie.

Navenek symbióza a spolupráce.

Uvnitř však neustálý boj.

Jenže boj většinou neprobíhá otevřeně. Jsou to drobné věty. Poznámky mezi řádky. Tón. Pohled.

Někdy nenápadná manipulace. K tomu moje snaha převzít odpovědnost za rozhodnutí někoho druhého.

Ta největší bitva se ale neodehrává v zasedačkách. Odehrává se v mojí hlavě.

Tady jsem prohrával pravidelně

Dozvuky z náročné diskuze jsou mentálně vyčerpávající. Co jsem měl říct, co jsem říct neměl, proč jsem se začal obhajovat a automaticky tak převzal pozornost hlavně na sebe?

Tohle je paradoxně ta největší újma, ten pocit rány pěstí, kterou jsem ve skutečnosti nedostal.

Zjistil jsem, že osobní rámec funguje. Ne vždycky, ale vidím zásadní rozdíl. Nenaučil mě lépe argumentovat.

Naučil mě přestat reagovat automaticky.