Vyšlo na iDnes 1.1. 2026
Ilustrační obrázek Pexels.com

Nebude to vůbec novoročně motivační. Bude to shrnutí posledních 13 let, kdy jsem se přestal zajímat o politiku a sledovat televizi.

Víte, čemu se říká efekt motýlích křídel?

Efekt motýlích křídel je myšlenka z teorie chaosu: i úplně drobná změna na začátku může po čase spustit řetězec událostí, který vyústí v obrovský rozdíl na konci.

Jinými slovy: maličkost, která vypadá bezvýznamně, dokáže v dlouhém horizontu přesměrovat celý vývoj.

Tohle se mi totiž stalo a došlo mi to teprve nedávno.

Někdy kolem roku 2012 jsem se strašně naštval. Na celý svět. Na politiky, na showbusiness, zkrátka na celý veřejný prostor. Žil jsem totiž konspiracemi. Bavily mě. Hledal jsem pravdu mezi řádky. Ne, nevěřil jsem na plochou zem, ani na Ilumináty nebo chemtrails.

Věřil jsem totiž na Adolfa Hitlera

Dobře, teď jsem vás zaháknul. Kecám. Ale má s tím dost společného. Poslední kapkou pro mě byla kniha Adolf Hitler: Studie vyvolencovy krycí legendy.

Zajímám se o druhou světovou, nejsem ale amatérský historik. Můžu však říct, že jsem přečetl hodně knih o druhé světové válce, a to jak z pohledu jedné, tak i druhé strany.

V téhle knize od Jana Příhody se pojednává o kontroverzní a zpochybňované části Hitlerova života včetně různých vysvětlení i sporných teorií o jeho původu. Mám dojem, že v akademickém prostředí neuspěla. Ale o tu knihu vůbec nejde.

Byla to prostě pověstná poslední kapka. Jak se říká: na každém šprochu…

Abyste byli úplně v obraze. Měl jsem pocit, vlastně jsem žil v přesvědčení, že svět se řítí do pekel.

Tehdy jsem věřil, že stačí sledovat tok peněz. Hlavně v konspiračních teoriích. Já sledoval tehdy populární videa na YouTube o 11. září. To mě zavedlo k zájmu o to, kdo kolik a čeho vlastní a jak to ovlivňuje veřejný prostor.

Znáte to. Pokud ne, buďte rádi

Rázem se ocitnete v začarovaném kruhu. Vidíte svět jen už touhle optikou. Když k tomu připočítám tehdy aktuální vlastní neuspokojivou existenční situaci, najednou usínáte s pocitem, proč se o něco vůbec snažit.

Má cenu se z něčeho radovat, když vás zašlápne exekuce? V té době jsem řešil, nebo spíše lepil dluhy na sociálním a zdravotním, takže penále z penále a další penále a nesmyslně vysoké “odměny” vykonávajícím tomu pocitu dost napomáhaly.

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera.

Nemohl jsem zaboha usnout. Pustil jsem si televizi, kde se propíral zase nějaký další skandál, a já přemýšlel, za co budu jíst příští týden. Nikoho jsem z mojí situace neobviňoval, věděl jsem, že je to moje chyba. Jen jsem netušil, jak z toho všeho ven.

Vypnul jsem ji a začetl se do zmíněné knihy. V polovině mě přepadla úzkost a vztek zároveň. Tu knihu jsem vyhodil do koše. S rozbušeným srdcem jsem si zase lehl a díval se do stropu. Pak to přišlo.

Já na to kašlu!

Ne, nebudu se už dívat na konspirační videa, nebudu číst takové škváry a nebudu si otravovat život něčím, co nemůžu ovlivnit! Došlo mi, že nemám radost z ničeho. Zbyl mi jen stres a pocit bezmoci.

Od té chvíle, přesně od toho okamžiku, jsem přestal sledovat televizi, číst noviny a zabývat se konspiracemi. Baví mě pořád, ale když se jimi dnes někdy a víceméně náhodou zajímám, jdou skrz mě. To jsem odbočil.

Přes 13 let se na televizi nedívám. Seriály jsem si stahoval (dnes mám všechny platformy). Svět venku ve smyslu politiky mě nezajímá.

Jasně, že tomu neuteču. Povědomí mám, ale neřeším. Nenechám se tím ovlivnit.

Covid byl záhul, tomu se utéct nedalo. Jen už jsem byl víc imunní proti věcem, které se kolem toho děly.

Teď se konečně dostanu k jádru věci. Musel jsem dodat kontext, bez něj by ten příběh nedával smysl.

Výsledek nesledování TV a nevtahování okolního světa, který nemůžu změnit, se nedostavil hned. Po abstinenčních příznacích nepřišel klid, ale prázdnota. V té situaci to bylo vlastně to nejlepší, co se mohlo stát. Najednou jsem měl na sebe víc času.

Včera mi došlo, že někdy v té době ve mně uzrál nápad napsat knihu (která se tak trochu konspirací týká, jen v jiné podobě, haha.)

Od ní jsem se zase odpíchnul jinam. Odtamtud zase někam. Ta změna byla nenápadná. Začal jsem NĚCO dělat.

Do té doby jsem byl hlavně konzument. Ne obsahu, ale prostředí. Můj život následujících pět let nezlepšil, spíš naopak. Dohnala mě minulost a já skončil na koleji. Ano, čtete správně. Ne na kolejích, nečekal jsem na vlak. I když k tomu nebylo jistou dobu daleko.

Do té doby jsem žil s cílem přežít. Vydělat, zaplatit složenky, najíst se, spát, vydělat peníze… Neměl jsem cíl. Možná proto, že jsem přes všechen ten informační běs neměl prostor na něj myslet.

Byl to běh na dlouhou trať

Kompletní detoxikace trvala bezmála deset let. Poslední tři čtyři roky intenzivně tvořím. Mám hlavu plnou bláznivých nápadů, že se až někdy divím, kde se ve mně berou.

Proč to trvalo tak dlouho? Protože jsem vědomosti, které teď využívám, nabíral postupně. Bez toho, aniž bych si uvědomoval jejich význam. Často jsem je sbíral z nutnosti, abych obstál. V životě i v práci.

Když to řeknu natvrdo, nezasírám si už mysl svinstvem. Nedělám, že neexistuje. Jen ho nenechám vstoupit, nebo jen minimálně. Nechám ho projít. Zaznamenám. Nic víc.

Všímám si jedné věci. Hodně lidí řeší věci, které jsou pro jejich běžný život v podstatě k ničemu a zároveň jsou jen těžko ovlivnitelné. Neříkám to shora. Nehodnotím je, protože nechodím v jejich botách. Jen je pozoruji.

Sledují zprávy, hádají se o to, kdo má pravdu. Mají „jisté informace“ a drží se těch, které zní nejpřesvědčivěji. Podle nich si staví postoj ke světu. Jsou podráždění, unavení, cyničtí a naštvaní.

Nemají energii na věci, které by jim reálně zlepšily život.

Kdybych to měl přirovnat k sobě, škodí si, aniž by si to uvědomovali. Možná je pro ně mnohem snazší řešit velké věci „venku“ než ty malé „doma“. Nevím. Myslím si ale, že je to škoda.

Netvrdím, že bychom se neměli zajímat o dění kolem nás. Jen říkám, že bychom neměli zapomínat na sebe.

Vzpomínáte na zmíněný efekt motýlích křídel?

Rozumím, že ho u mě nevidíte tak jasně jako já. Tahle drobnost, tedy vypnout televizi a neřešit média – čili přestat řešit svět a zajímat se hlavně o ten svůj – mi změnila život k nepoznání.

To byl můj příběh. Vy si z něj vezměte, co chcete.

Štastný rok 2026!