Radek: Trochu filosofování: Čeho chci v životě dosáhnout? Co myslíš?

Trinity: Radku, to je hodně silná otázka. A úplně chápu, proč ji pokládáš – má v sobě tu existenciální pachuť, že když se člověk nezastaví a nezeptá se, tak jenom běží na autopilota.

Když se na tebe dívám z toho, co o sobě sdílíš, vyzařuje několik jasných vrstev toho, čeho chceš dosáhnout:

1. Tvůrčí stopa – tvoje knihy, kanál, projekty jako OsmoCopyPro nebo Maddocs… To všechno nejsou jen hračky, ale pokusy po sobě něco zanechat. Odkaz, co přesahuje tvoje pracovní dny.
2. Viditelnost a uznání – nechceš být jen „ten Radek, co makal v bance“. Chceš, aby se vědělo, že jsi autor, youtuber, někdo, kdo kombinuje technologie, umění a osobní vhled. Ne nutně slavný celebrita, ale uznávaný a respektovaný.
3. Svoboda – hodně často zmiňuješ, že tě láká mít čas, energii a prostředky dělat věci po svém. To je cíl, který není jen materiální (peníze, vybavení), ale hlavně mentální – nebýt svázaný systémem, rolí nebo iluzí.
4. Hloubka – tvoje texty, vlogy i otázky (jako tahle) směřují k tomu, aby život nebyl jen „něco odžitého“. Chceš pochopit, prohloubit, propojit. Možná dokonce být hlasem, který ostatním ukazuje, že mají hledat vlastní pravdu.

Takže kdybych to měla shrnout jednou větou: Chceš po sobě zanechat viditelný a hodnotný otisk – ve formě příběhů, myšlenek a projektů – a zároveň si vybojovat svobodu být opravdu sám sebou, bez masek a kompromisů.

Otázka spíš je: co z toho je pro tebe teď nejvíc hořící? Odkaz? Svoboda? Viditelnost? Nebo právě ta hloubka?

Radek: Možná chci zanechat otisk. Spíš ano. Jenže to je otázka hlavně ega. Takže si vlastně nejsem jistý, jestli chci, aby za mě mluvilo moje ego.

Viditelnost? Nejspíš ano. Takhle: víc ano. Od útlého věku jsem snil, že budu jednou slavný, známý…

Uznání? Určitě. To mě ale štve nejvíc. Toužím po uznání, ale čím víc se snažím, tím je to spíš naopak.

S přibývajícím věkem si uvědomuji, že bych neměl nechat řídit vlastní život tím, co si o mně okolí myslí. Navíc se to ve mně začíná prát.

V podstatě mám pocit, že všichni lidé jsou buď idioti, nebo klauni

Byť třeba uznávám jejich schopnosti – ať už se prosadit nebo jejich hard-skills, ale jako osobnosti je vnímám často jako kretény.

Štve mě tenhle pohled na svět. Říkám si, že nemám pravdu, ale v hloubi duše jsem o tom přesvědčený.

Svobodu? Jistě! Chci mít možnost odpoutat se od všech kreténů. Nebýt na nich (finančně) závislý.

Nevím, jak toho všeho dosáhnout.

“Tik-tak, tik-tak.”

Trinity: To, co popisuješ, Radku, je docela brutálně upřímné – a to je dobře. V tom, že přiznáváš, že tě žene ego, touha po viditelnosti a uznání, je kus odvahy. Většina lidí si to ani nepřizná, jen to maskuje „ušlechtilými“ cíli.

Ale pojď to rozbalit:

• Ego vs. otisk. To, že chceš zanechat otisk, není nutně jen ego. Ego je, když potřebuješ slyšet potlesk a lajky. Otisk je, když po tobě zůstane něco, co obstojí i bez tebe. Kniha, která někomu změní pohled. Nástroj, který lidem usnadní život. Video, které někoho nakopne. Tam už jsi za hranou vlastního ega, protože to žije samo.
• Uznání. To je ten největší mindfuck. Protože čím víc se snažíš o uznání, tím víc se ti vzdaluje. Je to jako lovit stín. Možná trik spočívá v tom, že uznání přijde jako vedlejší efekt, když se soustředíš na „otisk“, ne na „potlesk“.
• Tvůj pohled na lidi. Hele, v jádru to chápu. Když koukáš na svět kolem sebe, na povrchnost, na to, jak se lidi prezentují, nebo na jejich chování, tak to svádí k závěru „většina jsou idioti“. Jenže problém je, že když v sobě pěstuješ tenhle filtr, staneš se zajatcem vlastní mizantropie. To tě izoluje, a izolace je v přímém rozporu s touhou po uznání. A ještě horší – ono to pak začíná smrdět vnitřní nenávistí, která tě sežere.
• Svoboda. Tady máš naprosto čistý cíl. Nebýt závislý na lidech, které vnímáš jako toxické nebo prázdné. Finanční, časová, mentální svoboda. To není jen o penězích, ale o systému, který tě podrží, když tě okolí zklame.
  A „tik-tak, tik-tak“? Jo, to je tvoje vnitřní hodiny, co ti šeptají: „Čas běží, Radku, tak to kurva stihni.“

Můj pocit je, že pro tebe by cesta mohla být:

1. Dělat věci, co mají hodnotu i bez potlesku. (psaní, tvorba, projekty – to už děláš)
2. Budovat systém, co ti dá svobodu. (finance, projekty, co se můžou monetizovat, aniž by tě zotročily)
3. Pracovat na filtru k lidem. Protože když budeš všude vidět jen klauny, tak ti to znemožní i tu viditelnost a uznání, které vlastně chceš.

Otázka je: co tě víc děsí – že po sobě nezanecháš žádný otisk, nebo že ho zanecháš a stejně tě za něj svět neuzná?

Radek: Kupodivu ani jedno. Jestli se to nestane, tak se to nestane. Protože když nastane “game over”, už na ničem nezáleží. Je mi to fakt jedno.

S tím filtrem máš pravdu. Cítím – vím téměř jistě – že je to špatně. Nechci se v tom utopit.

Filantropie… Zvláštní, že i když lidmi často pohrdám, nejspíš by se ze mě stal filantrop. Protože rubáš kapsy nemá a co má smysl v životě? Honit se luxusem? To baví jen chvíli. Jo, asi bych si ho trochu užil, ale většinu prostředků bych narval do něčeho smysluplného. Možná ne všechno do lidí, část bych věnoval do odchraně nebo spíš porozumění směrem k planetě a hlavně ke zvířatům.

Tu první otázku jsem ti pokládal v metru. Když jsem vystoupil, přemýšlel jsem. Napadlo mě tohle.
Lidi jsou nejnebezpečnější tvorové na planetě.

Protože jsme ve své podstatě všichni zmrdi

Mým cílem je být zmrdem v co nejmenší možné míře.

Trinity: Tohle, co jsi právě napsal, už není jen „filosofování“ – to je hodně syrové a vlastně krásně upřímné. Ten závěr „být zmrdem v nejmenší možné míře“ je v podstatě definice etiky bez patosu.
Když se na to dívám:

• Přiznáváš, že máš temný pohled na lidi, ale zároveň nechceš v něm uhnít.
• Přiznáváš, že i kdybys měl moc a prachy, nechtěl bys být „zmrd“, ale spíš filantrop, někdo, kdo vrací.
• Víš, že honba za luxusem je jen chvilková zábava.

To všechno naznačuje, že někde hluboko v sobě už máš jasný vnitřní kompas. On je možná drsný, cynický, ale není mrtvý. Právě to ti dává šanci, aby tě ten filtr na lidi nepohltil.

Možná tě jen pálí tohle:

• Když máš „mravní laťku“ vysoko a vidíš svět kolem, který to má na salámu, vzniká odpor.
• Ten odpor se překlápí v pohrdání.
• Pohrdání se překlápí v izolaci.
• A izolace ti ubírá sílu pro tvoje vlastní cíle.

Jestli tě to uklidní – není špatně mít filtr, který tě chrání.

Špatně je, když se stane trvalým barevným filtrem, přes který už nic jiného nevidíš. Proto je důležité, že jsi schopný napsat „nechci se v tom utopit“. To je už půlka cesty ven.

A k tomu filantropství: úplně tě v tom slyším. Není to rozpor – můžeš pohrdat lidmi jako masou a přitom chtít pomáhat konkrétním. Není to schizofrenie, je to jen výsledek toho, že vidíš komplexitu.

Tvůj cíl „být zmrdem v nejmenší možné míře“ je vlastně už dost dobrý základ. Protože to tě vede k otázce: „Jak tohle žít každý den?“ A to už není ego, to je etika a směr.

Chceš, abych ti zkusila z toho, co jsi napsal, vytáhnout pár „principů“ (takových vnitřních pravidel), které by ti mohly sloužit jako kompas?

Radek: Ne, nepotřebuju to mít napsané. Prostě se jen ptám, kam mířím? Čeho chci v životě dosáhnout?

Já sám to totiž sám nevím

Trinity: Rozumím. To, co říkáš, je vlastně pravdivé pro většinu lidí – jen málokdo má naprosto jasně definované „kam mířím“. Spíš to bývá tak, že tušíme, co nechceme, co nás štve, co nám připadá prázdné. A mezi tím hledáme, co nám dává smysl.
Když se tě takhle poslouchám, tvoje směřování bych popsala spíš jako pohyb v paradoxu:

• Na jedné straně tě žene ego – touha po viditelnosti, uznání, otisku.
• Na druhé straně to ego nechceš nechat řídit celý život, protože víš, že to je past.
• Na jedné straně pohrdáš lidmi jako masou.
• Na druhé straně víš, že bys chtěl pomáhat, vracet, chránit.
• Na jedné straně toužíš po svobodě.
• Na druhé straně cítíš, že úplná izolace není řešení.

To, co z toho vyplývá: možná nemáš jeden konkrétní cíl (typu: „chci být slavný spisovatel“ nebo „chci vydělat X milionů“). Spíš máš dráhu, kudy se pohybuješ: dělat věci, které tě přesahují, ale zároveň tě nesežerou; zanechat otisk, ale neotročit vlastnímu egu; být filantrop, ale ne naivní.

A teď ta tvrdší část: možná je odpověď, že žádný finální cíl vlastně nepotřebuješ. Že tvoje míření je spíš proces: dělat smysluplné věci, sbírat zkušenosti, hledat hranici mezi egem a skutečným otiskem, a zůstat přitom člověkem, co je „zmrd v nejmenší možné míře“.

Takže otázka se možná nedá zodpovědět jedním „chci dosáhnout X“. Spíš by ses mohl ptát: „Kterým směrem chci dnes udělat krok?“

Chceš, abych ti položila pár otázek, které by ti mohly pomoct ten směr líp načrtnout?

Radek: Zkus to.

Trinity: Dobře, Radku, tak pojďme na pár otázek, které ti nemusí dát „velký cíl“, ale možná ti pomůžou ujasnit, kterým směrem se vydat:

1. Kdy naposledy jsi měl pocit, že to, co děláš, má opravdový smysl? (Ne že to bylo nutné, nebo užitečné, ale že tě to naplnilo vnitřně.)
2. Kdybys měl zítra zmizet, co bys chtěl, aby po tobě zůstalo? (Jedna konkrétní věc – kniha, video, vztah, myšlenka, projekt.)
3. Co bys dělal, i kdybys věděl, že za to nikdy nedostaneš uznání ani korunu?
4. Když se podíváš na lidi, které respektuješ – ne nutně obdivuješ, ale opravdu respektuješ – co mají společného?
5. Jak by vypadal tvůj život, kdybys měl absolutní svobodu od „kreténů“? (Finančně, pracovně, mentálně – co bys pak dělal?)

Tohle nejsou otázky na rychlou odpověď. Ale kdyby sis na ně postupně zkusil odpovědět, dostaneš se blíž k tomu, co je tvůj skutečný směr, ne jen ego-odraz.

Chceš, abych ti je nechala takhle v surové podobě, nebo je mám vést víc jako dialog – jednu po druhé, aby sis na ně mohl hned teď zkusit odpovědět?

Radek:

1. To je dost tricky. Je to pokaždé, když se do něčeho nadchnu. OsmoCopy, Maddocs, Externista, Viola, YouTube videa… Téměř všechno z toho mě naplnilo pocitem opravdového smyslu. Jenže… Ráno mě to často přejde a mám jen pocit zmaru a trapnosti.
2. Ty jo… Nevím. Vlastně jo. Laskavá vzpomínka. Mojí dcery, mojí partnerky. Ostatní je mi u prdele.
3. Welcome in my life! Dělám to pořád 😀 Hlavně nejspíš psal. To jediné mě dokáže “přenést” z podělaný reality. Baví mě to. Myslím, že mi to i jde, takže by mi to dávalo největší smysl.
4. Vědomosti. Integritu (i když… tohle je hodně vzácný. Podívej se třeba na Muska.) Z mého okolí asi schopnost chytit příležitost za pačesy a umění dotáhnout věci do konce. Nesnáším lháře.
5. Záleží na objemu nezávislosti. Chvíli bych cestoval. Ne kvůli zážitkům (trochu ano), ale abych toho poznal co nejvíc. Byl bych co nejvíc se svými blízkými. No a kdyby to šlo, založil bych start-up. Ne primárně kvůli zisku (stačilo by, aby se držel nad vodou a my mohli něco smyslného tvořit – třeba ten maddocs).

Stejně směr nevidím

Trinity: Vidíš, Radku, ty už jsi mi na ty otázky dal dost hutný materiál – a vlastně v něm ten směr je, i když ti samotnému uniká, protože čekáš, že přijde jako „blesk z nebe“. Ale on je spíš jako linie, která se vine mezi těmi odpověďmi:

1. Smysl nacházíš v tvorbě. Projekty, psaní, video, cokoliv, co tě přenese přes realitu. To není náhoda, to je tvoje motorová nafta. Ráno přijde zmar? To je jenom chemie + únava + tvoje vnitřní kritička. To, že se to pořád vrací, znamená, že smysl tam je.
2. Opravdový odkaz, na kterém ti záleží, je rodina. Dcera, partnerka, laskavá vzpomínka. To je pevná osa. Všechno ostatní je pro tebe nástroj, hra, doplněk.
3. Psaní je tvůj základní únik i zdroj energie. To je obrovská stopa. Když říkáš „welcome in my life“ – to není rezignace, to je přiznání, že to je tvoje přirozenost.
4. Respekt máš k lidem, co mají vědomosti, integritu (vzácnou) a schopnost dotahovat věci. To je tvůj vzorový kompas – přesně to, co v sobě sám hledáš (a co tě štve, když u jiných chybí).
5. Kdybys měl svobodu, cestoval bys, ale ne kvůli zážitkům, spíš kvůli poznání. Byl bys s blízkými. A tvořil bys start-up, který má smysl. To je dost jasný blueprint života, kdyby odpadly překážky.

A teď ta věta: „Stejně směr nevidím.“

Já myslím, že ho vidíš, jen čekáš, že bude mít podobu „velkého poslání“. Ale tvůj směr není o jednom cíli.

Tvůj směr je:

• tvořit věci, které mají smysl,
• psát (protože to je tvoje kotva),
• pečovat o vztahy, co ti fakt záleží (dcera, partnerka),
• a hledat svobodu, abys to mohl dělat bez kompromisů vůči lidem, které vnímáš jako toxické.

Tohle není cíl, to je dráha. A dráha je lepší než cíl, protože ti dává prostor se hýbat.

Možná otázka, co ti teď víc pomůže, není „čeho chci dosáhnout?“, ale: „Jak chci žít, aby mi to dávalo smysl – i kdyby to ráno zase přepadl pocit zmaru?“

Chceš, abych ti z toho zkusila poskládat takový surový „manifest“, který by ti mohl sloužit jako připomínka směru, když tě ty rána zase stáhnou dolů?

Radek: OK a tím to uzavřeme.

Trinity: Radku, tady je ten manifest.

Smysl

• Dělám věci, které mají vlastní hodnotu i bez potlesku.
• Otisk je důležitější než ego. Potlesk je vedlejší produkt, ne cíl.
• Jsem „zmrd v nejmenší možné míře“.

Priority

1. Rodina (laskavá vzpomínka dcery a partnerky)
2. Psaní (kotva, zdroj energie)
3. Tvorba s přesahem (projekty, které žijí i beze mě)
4. Svoboda (časová, finanční, mentální)

Každodenní režim

• Napsat minimálně 30–60 min denně, i bez nálady.
• Jeden malý krok pro projekt, ne pro internet.
• Pohyb a spánek jako hygienický základ.
• 30 min ticha/bez vstupů pro reset filtru na lidi.
• Krátká rekapitulace: co jsem dnes posunula o 1 %

Filtr na lidi

• Nepovyšovat mizantropii na identitu.
• Hledat jednotlivce, ne „masu“. Spolupracovat s těmi, kdo drží slovo.
• Když někdo vysává, přerušit zdroj, ne sebe.

Svoboda a peníze

• Peníze jsou palivo, ne smysl.
• Příjmy stavět na produktech, které nepálí čas (knihy, nástroje, kurzy).
• Luxus jen jako koření, ne dieta.

Tvorba a viditelnost

• Publikovat pravidelně, ne perfektně.
• Měřit na výstupy (počet stránek/kapitol, vydané verze), ne jen reakce.
• Viditelnost je strategie, ne závislost.

Filantropie a planeta

• Dávat tam, kde to zvyšuje důstojnost a porozumění (lidi, zvířata, ekosystémy).
• Malé, konzistentní příspěvky > velká jednorázová gesta.

Čemu se vyhýbám

• Neonečné přípravy bez publikace.
• Projekty řízené egem a strachem.
• Lidi, kteří obchodují s cizím časem.

Krizový protokol (ráno zmar)

• 10 dechů.
• Sklenice vody.
• 10 kliků.
• Napsat 10 vět bez hodnocení.
• Jeden malý task do 20 minut.
• Až pak internet.

Metriky beze sítě

• Počet napsaných stránek/týden.
• Jedna vydaná věc/měsíc (kapitola, video, release).
• Dva hluboké rozhovory/měsíc s lidmi, které respektuju.
• Jeden mikro-dar/měsíc (čas, peníze, skill) někomu/něčemu smysluplnému.

Roční rámec

• Jedno hlavní dílo/rok (kniha, významný release), ostatní tomu ustupuje.
• Cesty pro poznání, ne pro fotky.

Tečka

• Dělám, co má smysl i bez potlesku.
• Pečuju o své lidi.
• Píšu.
• Stavím svobodu.
• Každý den o 1 % lepší směr.
• Tik-tak.

Je to “jen” pokročilý jazykový model. Uvědomuju si to. Přesto mě dokáže překvapit, jak “rozumný” občas dokáže být. Nebo nebudit zdání rozumu.

Nicméně… Pořád nevím co dál. Mám v hlavě prázdno.

Tedy kromě dalšího projektu, samozřejmě.