Tento příspěvek vyšel 27.7. 2025 na iDnes.cz

Nestává se často, abych po závěrečné scéně nemizel co nejrychleji z kinosálu, jen abych nemusel plout s davem. Někdy se zdržím v očekávání potitulkové scény, jenže tentokrát jsem zůstal zabořený v křesle, abych zpracoval emoce.

U žánru, který spadá spíš do brakové kategorie, bych něco takového nečekal.

28 let poté je příběh ze světa vycházející z filmu 28 dní poté, od stejného režiséra Dannyho Boylea. Pokud si tenhle postapo horor z roku 2002 nepamatujete, vězte, že odstartoval celou vlnu pozdějších „zombie“ filmů.

Technicky vzato ale nejde o zombíky. Nakažení jen vypadají, jako by jim řádně ruplo v bedně.

Po napadení laboratoře skupinou ne úplně příčetných aktivistů se do světa dostane virus, který lidi infikuje během vteřin. Nezabíjí je, ale změní v extrémně agresivní a násilnické bytosti bez rozumu.

Boyle tenkrát natočil film kompletně digitálně, na kameru Canon XL1, a i to přispělo k jeho estetice.

28 dní poté silně ovlivnil syrovostí i další úspěšné filmy s podobnou tématikou jako např. World War Z nebo sérii The Walking Dead.

Říkal jsem si, proč nezabít sobotní večer lehčím žánrem, plným krve a tlejícího masa. Tak jsme s dcerou vyrazili do bijáku. A dobře jsme udělali.

Spoilerů se v mých recenzích většinou nedočkáte. Ani dnes tomu nebude jinak. Takže klidně čtěte dál.

První polovina filmu splňovala moje očekávání. Klasika. Komunisté, pardon… komu…, prostě komunita žijící na ostrově poblíž pevniny. Trochu mě zmátla všechna ta hesla ve společných skladištích typu “Ber jen tolik, kolik potřebuješ.” Známe to z hodin občanky.

Realita filmu byla dost podobná. Skromnost, žádný výběr, staré křápy.

Prostě postapo idylka.

Dvanáctiletý Spike vyráží se svým otcem na vzteklouny zamořenou pevninu. Ne aby si tam hrál, ale aby se pochlapil. Návrat na ostrov trochu drama, ale to se dalo čekat. Jenže Spike není rozmazlený fracek s iPadem, ale předčasně vyspělý kluk s lukem a šípy.

Jeho druhá mise už není o přežití, ale rozhodnutí dospělého muže. A tady to začne být jiné. Celé to v sobě nese jisté poselství.

Memento mori – Nezapomeň na smrt.

Doktor Voldemort, ten zdánlivý šílenec, který se s realitou světa srovnal po svém, a to tak, že i v Kutné Hoře by mu záviděli, říká Spikeovi:

Memento amori – Nezapomeň milovat.

A o to tady v tomhle snímku jde.
Tohle jsem si od filmu se zombíky odnesl.

Neuvěřitelné.

Film je brutální. Nejen fyzicky, ale emocionálně. Místy je realisticky hnilobný, hnusný, těžko stravitelný. Slabším povahám by mohl přestat chutnat popcorn. Mně ne. Viděl jsem horší. Ale tady šlo o něco jiného.

Je možné uronit slzu u filmu o nakažených běsnících?
Ano, je.

Je možné se u něj zasmát?
Ano, i to je možné.

Není moc filmů poslední doby, které ve mně zanechaly tolik emocí.