Cestování pro mě není forma rekreace. Je to terapie. Ne že bych snad pohrdal plážovou dovolenou v pětihvězdě s all-inclusive. I ta má svoje kouzlo. Člověk by měl mít možnost jednou za čas úplně vypnout, ale o tom to dnes nebude.
Prozkoumávání světa je intenzivní a leckdy vyčerpávající zážitek. Na druhou stranu člověku doslova otevírá oči. Ne všechno je přesně tak, jak tvrdí média. Ne vždy je zřejmé, že se máme doma vlastně docela dobře. Neznamená to, že není co zlepšovat.
Nemám toho procestováno zase až tolik, abych o sobě mohl říct, že jsem světoběžník. Na druhou stranu, většinu života jsem seděl doma na zadku a částečně tomu odpovídal i můj tehdejší světonázor. Nepatrně odbočím.
Nedávno jsem – pokud se to tak dá říct – vymyslel „citát“. Jsem rozhodně autorem. Uvozovky, protože není zase až tak světoborné, ale v podstatě odráží i moji minulost.
„Čím méně toho člověk ví, tím silnější je jeho názor.“
Měl jsem o tom, co se děje za humny vlastní a často dost zkreslené představy. Někdy možná i dost radikální. Díky určitým životním zkušenostem (čtěte pády na držku) docházelo k určitému mentálnímu posunu. Největší posun ale nastal v okamžiku, kdy jsme s mojí vyvolenou začali cestovat.
Než jsem poznal Andrejku, byl jsem v podstatě takový zápecník, který je nejraději doma. Cesta do Chorvatska, kterou jsem do té doby absolvoval 2x, byla spíš za trest a dovolená v egyptském letovisku s dcerou o patnáct let později byla sice super, ale vlastně mě na tom štvaly věčně nastavené dlaně.
Zásadní obrat u mě nastal relativně nedávno. Byl to první „exploratorní“ výlet do Athén s mezizastávkou ve Vídni. V podstatě obyčejný výlet na 5+3 noci. Jenže tentokrát to byl výlet za památkami.
Tam se to ve mně zlomilo. Už jsem nechtěl jezdit přes cestovku, ale vyrážet na vlastní „pěst“ a prozkoumávat nová místa. Pro někoho banalita, ale já objevil Ameriku (tam jsem ještě nebyl). Zásadní změna nebyla okamžitá a vůbec nápadná.
Najednou jsem chtěl vědět víc o historii dané země – té opravdu dávné, 2. světovu mám v Evropě docela zmáknutou – o místních zvycích, kultuře… Začalo mě to opravdu zajímat.
Mám to nastavené tak, že když někam jedu poprvé, nastuduji si obecně historii daného místa a země. Taky se naučím alespoň pár jednoduchých vět. Tahle „drobnost“ totiž zásadně mění přístup v komunikaci. Platí to i u mě. K cizinci, který dokáže česky pozdravit, bývám přístupnější a dokonce vykouzlím na ksichtu cosi jako úsměv, přestože se na veřejnosti spíš mračím. Souvisí to s tím, že hodně přemýšlím a vypadám u toho dost nasraně. Navíc je „přirozená“ obrana proti somrákům. S tímhle mým nastavením se pojí malá příhoda.
Drážďany, Německo, 6. července 2023, 14:06.
Vím to přesně, o pár minut dřív jsem totiž pořídil fotku, takže mám metadata.
Cha.
Sedíme s Andy v parku Grosser Garten na lavičce a pozorujeme kachny. Je krásně, teplo a ptáci si to cvrdlikají jedna báseň. Pohoda a klid. Atmosféru narušuje hulákající Ukrajinka na druhém břehu jezírka. Soudě polohy její ruky se marně snaží sníst mobil. Musí to bolet, potože ječí, že musí být slyšet až v Chemnitzu. V duchu, možná i polohlasem pronesu neuctivou poznámku na téma východoslovanské kultury.
Nevím, možná je to tím místem, protože mi v ten okamžik zní v uších melodie Praussen Gloria. Ta mimochodem vznikla už v roce 1871, hraje se dodnes i v Irsku při vojenských přehlídkách (jako vážně) a nemá s politickým hnutím toho rakousko-bavorskýho knírače společného zbla nic.
Když ta na druhém břehu konečně polkne (telefon) a umlkne, objeví se u nás skupinka asi čtyř -náctiletých Němců. Nabízí mně a Andrejce čerstvě natrhané meruňky. Já sice německy neumím, ale rozumím, že jim zbyly, a že by byli rádi, kdybychom si je vzali. Možná to bylo ještě pod nastavením nálady z oné telefonistky, ale zároveň se u mě aktivoval obranný mechanismus z domova.
Tady – konkrétně v Praze – čekám automaticky levárnu, když mi chce někdo něco dát. Zadarmo, prostě jen tak. I s mojí chatrnou němčinou jsem poskládal odmítavou odpověď. Vlastně jsem to řekl docela hnusně. Mladík se usmál, rozloučil se a odešel. Dívám se mu na záda a po 5 vteřinách mi dochází, jaký jsem idiot. Přitom jsem měl chuť aspoň na něj zavolat. Měl jsem ale knedlík v krku, takže jsem neřekl nic.
„Es tut mir leid. Omlouvám se.“
To si ještě pamatuju ze simultálních dabingů amerických filmů v německém znění na VHS. Další dva dny jsem na to nemohl přestat myslet. Je mi to líto i dnes, když si na to vzpomenu.
Podobná situace asi o rok později, tentokrát ve Vídni.
Šli jsme na výstavu F1. Ještě před halou fotím Andrejku, když k nám přišla mladší žena a ukazuje mi nějakou kartičku. Chvíli na ni koukám a přemýšlím, co po mně chce. Pochopím, že má kupón, za který je zdarma občerstvení, a že už ho nestíhá využít. Že má hodnotu asi 15 €. Nevím proč, ale v hlavě se mi to poskládalo tak, že jsem předpokládal, že ho chce prodat za půlku. Což nebyla špatná cena, ale já ho vlastně vůbec nechtěl, ale přesto jsem si řekl „Dobře, tak to vezmeme.“
Jenže vlastně ne, nemám hotovost, jen kartu. „No, it is for free…“, řekla konečně v řeči, kterou jakž takž ovládám.
Prostě byla jen milá, nic víc. Asi jsme jí byli sympatičtí. Nevím. Zkrátka jsem zase čekal zradu.
Proč to vlastně zmiňuju. Protože zrcadlo. Podezřívavý.
Čecháček. Ach jo.
Aby bylo jasno. Nepatřím k těm, kteří nás Čechy… Dobře, Moraváky asi taky. I když přiznávám, že na ně mám občas pifku. Což je vlastně taky typickej rys Čecháčka, takže si plivu do vlastní polívky. Tak nic. … podceňuje. Myslím, že máme být na co hrdí a rozhodně nejsme malý národ. To mimochodem určuje jako kurwa bober, nebo jako kdo či co? A fakt mě vytáčí, když někoho z vlastních slyším mluvit, že stojíme za hovno. Ne.
Možná jsme trochu jako Švejci. No a co jako. Nejsme tak blbý, ale prostě když Němcům zavelíte „Nach Öst!“ tak prostě alles mašíren. Zato my Češi a Moravané řekneme: „Tak jo, vole.“ Slováci ne. Ty nejspíš řeknou „Piču borovú“. Takže my tam chvíli šlapeme, na ten Východ, ale pak se podrbeme za uchem a začneme s vůdcem diskutovat: „A to jako proč? Nebylo by lepší na Západ?“ No a pak to stočíme na jih. Normálka.
Nadsázka, ale ne zase tak daleko od pravdy. No nemám pravdu, co?
Cestování ve smyslu poznávání otevírá oči. To už jsem říkal. O Turcích jsem také nesmýšlel kdovíjak a poprvé se mi tam fakt nechtělo. Po druhé? Podívejte se na Youtube na moje vlogy z Istanbulu. Tam už jsem do Turecka jel rozhodně s otevřenýma očima.
Kultura a politika jsou dvě věci. Vlastně ty věci jsou tři. Nezmínil jsem totiž náboženství. Pořád si myslím, že Evropu si musíme bránit a nedovolit nikomu, aby nám ji vyfoukl pod nosem.
Nebudu se dotýkat víry, přestože jsem věřící ve smyslu Vesmíru. Náboženství, tak jak ho formují politici, je jedním z největších zdrojů manipulace. A manipulace je vždycky nástroj těch, kteří nemají svědomí. Psychopatů. To je ale úplně jiný příběh.
Tohle je důvod, proč byste neměli sedět doma na zadku, ale začali cestovat. Nebojte se a vyrazte. Ne kvůli fotkám na socky. Udělejte to kvůli sobě. Nechte pokřivená zrcadla viset doma na zdi.
Běžte se podívat, jak svět vypadá doopravdy.