Covid řádil v plné síle a my se rozhodli na poslední chvíli z toho Babišovo tečkovacího blázince vypadnout. Turistická sezóna se už rozběhla a na nějaké plány bylo příliš pozdě.

Takže rozkaz ten zněl jasně: Last minute

Slovo dalo slovo a Andejka udělala v našem místním OuSí průzkum po všech CéKá a za tři dny jsme plachtili s Fischerem za hranice nevšedních zážitků.

No, spíš všedních…

První nemilé překvapení na nás čekalo v hotelu. Pokoj, za jehož vyumělkované fotky by se nestyděla ani dnešní AI – a o které jsem v té době snil,  bylo to totiž asi 4 měsíce po vydání Klauna – byl dost otřesný ve všech směrech.

Takže druhý den stížnost na delegátku, která se nám mírně řečeno vysmála do ksichtu. Andrejka to nakonec vyřešila podobně jako Grossmann se Šimkem v jedné ze svých povídek: nakráčela na recepci se slovy “Nechceme slevu zadarmo.” a o 120 éček v hotovosti chudší odešla vítězně s kartou od pokoje DeLuxe.

Rázem jsme se ocitli mezi smetánkou, ale i v jiném vesmíru.

Parádní terasa, nové vybavení, všude čisto a relativní klid. Vytáhl jsem tedy hýčkaný macbook na terasu a ve stínu palmy jsem jako Carrie z New Yorku začal přepočítávat honoráře za čerstvě vydanou knihu. Plány na další dovolenou placenou z tantiém se postupně smrskly na jednodenní výlet do Berouna. Navíc 2. třídou.

No nic, tak snad příště, jde se na pláž.

Vedro k padnutí, ale v místních obchodech hučely klimatizace a ten tehdejší píčismus na ksichtě po nás naštěstí nikdo striktně nevyžadoval. V hotelové jídelně se však dodržovalo pravidllo čistých pracek a igelitových rukavic. To bych kvitoval i dnes, zvláště potom co jsem vypozoroval, že ne zrovna malé procento lidí si po použití toalety neumyje pazoury.

Gakch. Ezkcht. Fůůůůj.

Pláž byla situovaná asi 500 metrů od hotelu a to přes silnici linoucí se do centra města, kam to trvalo pěškobusem asi 20 minut ostřejší chůzí nebo 40 minut stylem lážo plážo kukendo. Dojít na pláž zabralo tak deset minut.

Slunce, lehátka, slunečník a neustálá nutnost jej posouvat kvůli stínu. Vždyť to znáte. Kolem mraky lidí a lattéčko za 3 éčka z plážového baru. Pohoda jahoda.

Voda byla mokrá, nebe modrý, holky měly tajemství

Malebný přístav Kos je směs turistických pastiček a malebných uliček plných restaurací a kavárniček. Chodili jsme do přístavu téměř každý večer. Někdy kafčo, jindy limča, jednou véča. Vzít to tágem do townu nám bylo tehdy líto peněz, jelikož budget odrážel naši skromnost. Vzhledem k tehdejší kondici – soudě dle fotek – jsme měli chodit pěšky snad i na to letiště a ne se tolik cpát.

Jídlo v hotelu božské první tři dny. A to až tak, že jsem šel osobně poděkovat kuchařům, jak to jídlo bylo úžasné. Pak dorazila další skupina turismuchtivých lidiček a kvalita šla na úroveň nádražní restaurace.

Ten týden utekl jako voda. Vlastně není o čem moc co psát.

Největší vzrušení jsem zažil při záchraně jedné kozy (zvířete), a pak když jsem definitivně a uraženě odešel z facebookové skupiny pro začínající spisovatele, kdy jsem na odchodu pro změnu počastoval nepěkným slovem dvě kozy (ženy) krávami. Jen v duchu, samozřejmě.

No a teď trochu suché statistiky.

Destination data

Hlavní město: centrum s přístavem, hradem rytířů, úzkými uličkami, tržištěm a platanem, pod kterým podle legendy učil Hippokrates.

Čím je Kos zajímavý:

• Městská pláž střídající písek a jemný štěrk
• Spousta historických míst přímo v centru (Odeon, Agora, Neratzia Castle)
• Krásné výhledy směrem k Bodrumu – Andrejka to tam chtěla přeplavat 🙂
• Termální prameny Therma
• Pěkné západy slunce u Tigaki
• Místní atmosféra – taverny, kafe, úzké ulice, kočky, vše jak to má být

Doprava a vzdálenosti:
Kos je malý ostrov – auto nebo skútr dává smysl, pokud chcete někam kousek dál. Půjčovny jsou na každém rohu. Městská doprava existuje, ale není to pražská MHD.

Pláže, které stojí za zmínku:

• Tigaki – dlouhá, světlý písek, mělká voda
• Paradise Beach / Bubble Beach – průzračná voda, jemný písek
• Kefalos region – klidnější, fotogenické
• Therma Beach – horké prameny přímo u moře

Historie stručně:
Ostrov byl osídlený už v antice, prošel Řeky, Římany, Byzantinci, Benátčany i rytíři z Rhodu. Proto je tu mix ruin, kolonád, chrámů a pevností v jednom městě.

Jídlo:
Ryby, tzatziki, souvlaki, med, ouzo – klasika. A samozřejmě dezerty.

Hodnocení:

Z pohledu běžného turisty, co se vetšinu dne chce válet u moře nebo hotelového bazénu 4/5. Z pohledu cestovatele, kterému jde o poznávání 2,5/5 bodů. Kos je hezký, ale svým způsobem nepřevyšuje průměr.

Poznámka k místní hygieně:
Povinné odhazování použitého toaleťáku do koše na některých místech je pro nás Středoevropany nechutný zážitek. Jenže ono se zapomíná na jednu věc. Ten papír se má použít na prodloženou spodní části zad až po opláchnut bidetovou sprškou…

Nicméně ne všude ji mají.

Legendám o ucpaném potrubí nevěřte. Fakt tím záchod neucpete. To umí snad jen Cloakzilla Howard Wolowitz. Je to spíš tím, že ne všude v Řecku mají čističky odpadních vod, které si s papírem poradí, takže jaksi nechtějí, aby na vodní hladině plavalo něco, co se dá hned identifikovat.

Jo, je to hnus. Tak na to myslete, až si v pohodlí domova utřete zadek.

Není totiž všechno zlato, co se třpytí. Doslova.