Prostě to udělej

Jednaosmdesáté patro oficiálně neexistovalo. V brožurách a tisku se v případě Lambert Tower psalo o osmdesáti nadzemních a jedenácti podzemních podlažích. I kdyby někoho napadlo ty patra počítat, maximálně by si pomyslel, že to poslední je nezvykle vysoké. Hrstka zasvěcených očím veřejnosti umně skryté vrstvě pyšné dominanty města přezdívala Penthouse.

Nebylo snadné se tam dostat.

Voliče podlaží končili číslem osmdesát, respektive volbou pro střechu, kde se nacházely dva heliporty. Tomáš nevěnoval zaražené noční recepci pozornost. Prošel totiž turniketem, který nebyl pro běžné zaměstnance. Strážný vrhnul pouze mírně udivený pohled, ale nevyptával se, co tu v tuto dobu pohledává. Nesměl. Tak to stálo ve směrnicích a těch bylo nutné se držet. Teoreticky, kdyby byl Tomáš opásaný granáty a na zádech měl RPG, strážný by mu maximálně zasalutoval, za předpokladu, že ho speciální turniket vpustí.

Jakmile se za Tomášem zavřely dveře výtahu, stiskl na voliči současně tlačítka 8 a 1. Ozval se krátký tón. Tomáš se podíval na střed malého zrcadla, za kterým byl skrytý oční skener. Rychlovýtah se neslyšně rozjel.

Jednaosmdesáté působilo trochu dojmem podzemního staveniště. Nebylo tu jediné okno. Zdánlivě nedokončené patro disponovalo pouhými dvěma kancelařskými plochami, které pokrývaly koberce. Zbytek patra měl podlahu z opracovaného betonu. Byla tu jedna luxusně zařízená zasedačka, pak kuchňský kout a smíšená toaleta pro muže a ženy. Nic víc. Open-spacově řešené prostory však měly dvojnásobně velké kóje oproti jiným v budově. V jedné z těchto kóji bylo křeslo. Posadil se do něj a připojil se.

„No konečně. Nemáme moc času,“ přivítala ho stroze důvěrně známá firemní umělá inteligence. Tomášovi se před očima míhal textový výstup. Byl vděčný, že TO nemá hlas, protože si ji vždycky představoval hlavně užvaněnou ženskou středního věku. Dnes byla nějak strohá. Z nějakého důvodu po kterém nikdy nepátral, s ním i jeho týmem komunikovala zásadně textově. Ne že by neuměla mluvit, tím si byl jistý. Jemu to každopádně takhle vyhovalo, protože představa, že ho bude komandovat další ženská, se mu chtělo křičet. On s ní nicméně vždy mluvil. Bylo to rychlejší a nakonec i pohodlnější.

„Třicet minut je hodně pod mým es-el-áčkem. Příště dej vědět dřív a nebudeme se muset stresovat,“ odsekl na ni podrážděně.
„Beru na vědomí.“

Kráva.

„Co mám dělat?“
„Centrální rozvodna elektrické sítě.“

Třicet vteřin.

„Jsem tam.“
„Biometrické ověření pro správce.“

Dvanáct vteřin.

„Ověřeno.“
„Spusť proceduru.“

Ve virtuální složce se objevil skript. Tomáš ho otevřel a bezděčně projel kód. Řádků bylo něco kolem deseti tisíc. Nepotřeboval mu rozumět. Jeho jediným úkolem je spustit ho. Stejně tak se už dávno přestal ptát sám sebe, proč některé věci neudělá ta paní přechytralá sama. Na takovou banalitu ho přece nepotřebuje! Pak ho napadlo, že se naboural do systému, kam TO z nějakého důvodu nesmí a on je jen prodloužená ruka.

Za to mě koneckonců platí.

„Skript běží.“
„Odhlaš se a vyčkej.“

Dvaadvacet vteřin. Část města postihl blackout, to ale Tomáš nevěděl. Lambert Tower měl vlastní zdroj energie na víc než měsíc provozu. Na virtuální obrazovce se objevilo nové tunelové spojení.

„Logni se. Biometrie Luthera Schwarze.“

Udělal, co chtěla.

„Co dál?“ zeptal se netrpělivě. Spojení se nepřerušilo, bylo však nezvykle „klidné“. Připadal si jako slepec, protože kromě záznamu komunikace na neexistujícím displeji terminálu neviděl zhola nic.
„Vyčkej.“

Uběhlo asi deset minut a terminál stále mlčel. Pak se konečněš objevila nová zpráva.

„Nový skript.“
„Mám a spouštím.“

Věděl, že se napojil na centrální server recyklační linky v Augustuswegu. Tím si byl takřka jistý, jelikož znal zpaměti rozsah adres patřící firmě.

Průmyslová zóna?

Ze zvědavosti vytvořil paralelní připojení a napíchl se na vnitřní kamerový okruh v budově. To co spatřil, ho překvapilo. Dva muži v černých oblecích se skláněli nad bezvládlým tělem v kaluži krve. Tomáš přiblížil záběr. Byl to muž a byl zjevně mrtvý. Přesto z krční tepny vytrysklo trocha krve. V tu chvíli si Tomáš mimoděk vzpomněl na události v Kolumbii a tělem se mu prohnal nepříjemný pocit. Ti dva o něčem diskutovali, ale Tomáš neměl zvuk. Diagnostika kamery ukazovala porouchané mikrofony. Pro další kameru byli příliš daleko, takže nedokázal vyfiltrovat, o čem spolu mluví. Nicméně jeho pozornosti neunikl tmavý předmět na transportním pásu. Podezřele připomínal pytel na mrtvoly. Tomáš přepnul na původní kameru a se zájmem muže pozoroval. Zdáli se mu povědomí. V tom si všiml, že ti dva tam nejsou sami. K zábradlí ocelového schodiště byli připoutaní dva dělníci v reflexních vestách. Z jedním z těch dvou mluvil starší v černém. Vtom ten blíž ke kameře uhodil připoutaného kolegu volnou rukou do tváře. Muž v obleku ho okřikl. Pak k těm dvěma prohodil několik vět  a přitom jim ukázal nějakou fotografii. Rozlišení kamery bohužel nestačilo na detailnější záběr. Muž v saku s nimi ještě chvíli mluvil a když muž s pouty na ruce a blíž ke kameře naznačil bradou k mrtvole na podlaze, muž se k nim otočil zády a cosi prohodil. Pak se asi dvě vteřiny zamyslel, přejel si rukou po strništi a znovu se na ty dva podíval. Tentokrát se mu v pravačce objevila pistole. Bez zaváhání prvního z těch dvou střelil přímo doprostřed čela. Dělník se zhroutil, co mu ruka v poutech dovolila. Druhý neštastník vytřeštil oči. Z výrazu se dalo vyčíst, že prosí o život. Střelec však neměl slitování a stejně jako jeho kolegu usmrtil jedinou ranou do hlavy. Potom vrátil zbraň do pouzdra a dal před ústa vysílačku, kterou měl za opaskem. Chvíli do ní mluvil. Nakonec ukázal někam nad sebe a jeho mladší společník se rozeběhl naznačeným směrem. Střelec po chvilce také zmizel ze záběru. Paralelní připojení se náhle přerušilo.

„Vyčkej!“

Všechno nasvědčovalo tomu, že ho odpojila ona. V ten samý okamžik Tomášovi došlo, odkud ty dva zná.

Jasně! Jsou to ti dva z porady v Chemnitzu!

Pochopitelně ho zajímalo, co tam asi pohledávají, ale moudře usoudil, že nebude pátrat, zvlášť když ho „paní jinak normálně užvaněná“ natvrdo odstřihla. Musí to být něco zatraceně důležité, pomyslel si. Jen se ještě podivil proč to udělala, když přece viděl mnohem horší věci, než vraždu v přímém přenosu.

„Nový skript.“
„Provedu,“ řekl skoro omluvně.
„Příště striktně dodržuj instrukce,“ probliklo na virtuální obazovce. Jen co si to přečetl, zpráva zmizela.
„Rozumím.“

Tomáš přelétl posledních několik řádků jinak celkem úsporně napsaného kódu, zamrazilo ho.

„Trinity?“
„Na příjmu.“
„Jsi si jistá?“
„Nerozumím otázce.“
„Vážně to mám spustit?“
„Prostě to udělej. To je rozkaz.“
„Spouštím.“

Nestál firemní umělé inteligenci za rozloučení. Jakmile ho spustil, vykopla ho z kvantového prostoru. Tohle se ještě nestalo.

Jestli nám mají jednou vládnout, tak jsme jako lidstvo pěkně v prdeli, pomyslel si uštěpačně, když se kabel samočině odpojil od interfejsu a smotal se na buben připevněný k V-Realu.

Tohle chce kafe.

Došel si odskočit a pak v kuchyňce opřený zády o linku vychutnával čerstvě namletou kávu z kávovaru. Chtělo se mu spát. Poslední hádka s Petrou po telefonu ho dost vyčerpala, i když mu to začínalo být jedno.

Ať jde třeba k čertu.

Otočil zápěstím. Za minutu čtyři. Zakoukal se do prázdna. Bylo toho najednou nějak moc.

Kam to směřuje?
Kdy se to tak podělalo?

Upřímně si nebyl jistý, i když odpověď znal. Nikdy si neměl nechat udělat tu díru do hlavy.

K čemu mi vlastně jsou všechny ty peníze?

Z myšlenek ho vytrhlo menší zemětřesení. Jednaosmdesáté patro bylo dokonale odhlučněné, ale cosi se do budovy opřelo vší silou. Znatelné houpání po chvilce ustalo. Červená světla na stropě pro případ evakuace však zůstala zhasnutá.

Text neprošel redakční úpravou.