Nové začátky

Gabriela nahlédla do dětského pokoje. Viola hypnotizovala displej počítače.

„Pořád nic?“

Viola zaklapla víko, zavrtěla hlavou a otočila se k mámě.

„Pořád nic. Neříkali do dvanácti? Je přece sedmnáctýho, ne?“ .
„Dej tomu chvilku. Pojď se najíst. Jídlo je na stole.“
„Nemám hlad.“
„Nekecej a mazej,“ řekla naoko nazlobeně Gabriela. „Musíš vydržet. Dozvíš se to tak jako tak. Pojď, už to stydne,“ usmála se.
„Ty jo, ty mě tak štvou! Co je vůbec dobrýho?“
„No přece vindaloo. Tak jak ho máš ráda.“
„Super. Aspoň něco.“

Viola se zvedla od stolu. Na poslední chvíli se otočila, otevřela počítač a po sto padesáté šesté klikla na „Přijmout příchozí poštu“.
Tentokrát to v počítači cinklo. Běžně decentní oznámení bylo hlasitější než rachot právě vypouštějící myčky v kuchyni.
„Další spam. Se vsadím.“

Ta vteřina byla delší než hodina, než se načetl náhled.

Viola zavískala radostí. Hned na to však její mysl zaplnily obavy.

Výsledek přijímacího řízení na Střední uměleckou školu v…

„Mami, mami, je to tady!“ začala poskakovat jako štěně s lokty sevřenými a pěstmi zaťatými před ústy.
„Tak to otevři!“
„Já se bojím! Bojím, bojím. Udělej to ty, mamá!“
„Mám?“
„Ano, prosím!“
Gabriela nakročila ke stolu, jenže Viola změnila názor.
„Ne, ne, počkej, já sama! Já sama!“
„Tak dobře, ty trdlo.“
„Tak jo. Tak jo! Tak jóóó,“ protáhla dlouze. „Jdu na to.“

„Mysli pozitivně, mysli pozitivně,“ odříkávala sotva slyšitelně mantru, kterou měla od Marcely, své nejlepší a jediné kamarádky.

Když se e-mail konečně načetl, Viola se snažila pochopit jeho sdělení.

„…Vám… tímto… s radostí oznamujeme,… Mami, maminko, maminečko, mamá, je to tam! Je to tam!“

Viola se vrhla mámě kolem krku.
„Vidíš, já ti to říkala,“ objala ji Gabriela a rozkolébala se. Viola se jí vytrhla z náruče.
„Počkej, počkej! Takže to… Macek! Už to taky bude vědět!“
„Nejspíš.“
„Vydrž! Volám.“

Viola popadla mobil. Po třetím zazvonění to na druhé straně kdosi zvedl.

„Tak co, Macku? Víš?“
„…“
„Taky vím, no.“
„…!“

Druhé straně nebylo sice rozumět, ale zvuk připomínající píšťalu byl jasný. Gabriela se usmívala. Je to dobré. Jdou spolu na ten samý obor. Ulevilo se jí. Tak nějak si nedokázala představit, co by následovalo, kdyby jedna z nich u přijímaček neuspěla.

„Maci, Maci, Macíčku, já snad složím básničku!“ notovala Viola celá rozesmátá.
„Hele, povíte si to potom. Mazej se najíst.“
„Za chvíli jsem u tebe. Pa, Máco!“
Viola zavěsila.
„Ne že to do sebe zase naházíš,“ pohrozil jí tentokrát vážně Gabriela. „A vyřiď Marcele, že jí moc gratuluju.“

Pokrevní sesterstvo

Marcela s Violou se k sobě chovaly jako sestry a dokonce tak působily, přestože si vůbec nebyly podobné. Kdokoli odjinud by je za ně považoval. Stačilo je chvíli pozorovat a vidět, jak spolu mluví, smějí se a především jak gestikulují. Dalo by se říct, že byly jedna druhé zrcadlem.

Znaly se od školky. Marcela od útlého věku navštěvovala jesličky ve vedlejší vsi, zatímco Viola byla s mámou doma až do předposledního ročníku mateřské školy.

Viola to neměla lehké. Z nějakého důvodu se jí ostatní děti posmívaly. Možná kvůli jejím nepoddajně krátkým vlasům, které jí až do první poloviny základky odmítaly růst. Navíc byly zářivě, téměř albínsky bílé.

K tomu všemu nechodila zrovna ukázkově upravená a její oblečení z levného řetězce dával některým spolužačkám další důvod k posměchu. Většina spolužáků ji měla za sociální případ, přestože její táta Adam měl vlastní autodílnu, do které se sjíždělo celé okolí.

Marcela se ale nikdy Viole neposmívala. Byla na ni hodná a když byl k Viole někdo hrubý, neváhala se za ní postavit. Dokonce uhodila i Pavlíka, který měl sílu a terorizoval snad každého. Naštěstí se ve druhé třídě odstěhoval.

Viola byla tak trochu dobrovolný outsider. Nebyla sice premiantka třídy, ale měla výborný prospěch. Všechno učivo zvládala s nenucenou lehkostí, zatímco ti s jen o něco málo lepším průměrem to měli často spíš vydřené. Občas působila na učitele dojmem, že když tam tedy musí chodit, tak tedy chodit bude.

Škola ji nevadila, ale také nebavila. Ne že by se nezapojovala do třídních aktivit, ale na ty mimoškolní nechodila, pokud vysloveně nemusela.

V té době ještě nebyly s Marcelou kamarádky až za hrob. Seděly v jedné lavici, často se vídali i po škole, ale nebylo tam ještě to „pouto“, které v sobě jedna k druhé musely objevit. To se mělo brzy změnit.

Stalo se to v šesté třídě.

Blížil se konec školního roku. Klasifikace byla uzavřená, takže školní výuka se už jen příjemně vlekla v duchu opakování a očekávání prázdnin. Viola se těšila na léto, protože táta slíbil, že nebude trávit dny a večery v autodílně, ale udělá si konečně volno a vezme rodinu k moři.

Vyučování skončilo před polednem, tedy o dvě hodiny dřív a ani jedné se nechtělo domů. Viola se celkem oprávněně obávala, že by ji táta mohl zaúkolovat. Buď by ji nechal zamést dvůr, nebo by ji pověřil nějakou menší administrativou, například zakládáním náhradních dílů do skladové evidence. Zrovna tohle nesnášela.

Každá blbá gumička nebo těsnění – bůhví k čemu – měla číslo a pozici ve skladu. Všechno muselo sedět. Táta na to neměl nikdy čas a jeho jediný zaměstnanec Ota mu řekl, že je mechanik a ne skladník. No a od té doby, co táta zjistil, že Viola umí pracovat se skladovým programem a vůbec ovládá počítač jako dospělá, neměla o podobné „domácí“ práce nouzi. Zvláště pokaždé, co přivezl dodávku dílů z velkoskladu. To bylo zrovna včera. Takže ne, díky.

Marcele se domů taky nechtělo. Co teď? Rozhodly se doběhnout do místního koloniálu, než na další dvě hodiny zavře. Koupí si zmrzlinu a někde se zašijí. Byla teprve polovina června, ale už celý měsíc bylo takové teplo, že se v místní hasičské nádrži kousek od jejich bývalé mateřinky místní omladina po večerech koupala a taky pod stínem dvou vzrostlých lip potají kouřila.

Slunce pražilo o sto šest a přes ospalou náves se valila vůně kuchyně z nedaleké restaurace. Kromě obvyklého štěkotu místních hafanů byl všude klid. Vzduch se nehnul a horko by se dalo krájet.

Marcelu napadlo, že by se mohly vykoupat. Voda byla stále poměrně čistá. Za měsíc bude zase plná žabince, tak proč toho nevyužít?

Viole se nechtělo. Voda nebyla sice ledová, ale zase ne kdovíjak teplá, a navíc… neměla plavky.

„Prosím tě, na co?“ zasmála se Marcela.
„No na co asi?“ ušklíbla se Viola a ukázala na hruď.
„Ty toho naděláš. Vždyť tu nikdo není!“
„Taky jsem to hlavně dostala.“

Marcela si natáhla napůl svlečené triko zpátky na tělo.

„Aha. Takže ty taky?“
„Jo. A je to pěkně hnusný. Co ty?“
„Jo, no. Na jaře. Je to divný. Máma už o tom se mnou mluvila. Co ty?“
„Ještě jsem to neřekla.“
„Aha. A řekneš jí to?“
„Asi jo. Nechci to s ní teď ale rozebírat. Do vody nejdu. Ale klidně běž. Být tebou, to triko si nesvlíkej, podívej,“ naznačila bradou na druhý břeh, kde právě zastavila bílá dodávka se staženým okýnkem, jejíž řidič se hlasitě rozčiloval do mobilu.

„Snad hned vypadne.“
„Tak si zaplav v triku. I když zmizí, může se tu ukázat někdo jinej.“
„Hm. Máš pravdu.“

Voda se Marcele zdála zprvu studená, ale po chvilce, když ji měla po krk, a po několika tempech začala být příjemně osvěžující. Viola chvilku přemýšlela, zda nemá jít za ní, protože i ve stínu mohutné lípy začalo být nesnesitelné vedro.

„Dám to ještě jednou ke stavidlu a pak můžeme zajít třeba k nám!“ zahalekala na Violu zhruba z poloviny nádrže.

Ona to původně nebyla ani nádrž. Kdysi to byl poměrně rozlehlý rybník plný ryb, který přišel o část vodní plochy, když se stavěla silnice z nedalekého Jíláku, která vedla přes ves až do města.

Obec nechala zpevnit hráze a vyhloubila dno. U stavidla, které tam zůstalo jako memento a sloužilo jako provizorní skokanský můstek, byla hloubka přes sedm metrů. Starší kluci se tu často předváděli před svými vrstevnicemi.

Viola zamávala Marcele na srozuměnou, sedla si a opřela se o strom. Pozorovala jediný bílý obláček, který líně plul po obloze. Ponořila se do vlastních myšlenek. Až po chvíli si uvědomila, že Marcela by už měla doplavat. Vstala, aby se přesvědčila.

Hladina měla temně modrou barvu zrcadla a po Marcele jako by se slehla zem.

„Marcelo?!“

Ticho. I ten vzdálený štěkot ustal. Dodávka byla pryč. Všude kolem jen pusto a prázdno.

„Marcelo!“
Ticho. Viole se rozbušilo srdce zlou předtuchou.

„Marcelo!!“

Po hlavní silnici projelo auto. Viola si uvědomila, že musí konat. Běžet pro pomoc by zabralo příliš mnoho času. Břeh, na kterém stála, byl na konci slepé ulice vedoucí z té hlavní, kde právě projelo auto, ale i sprintem na křižovatku by to trvalo dobré dvě minuty.

V ulici bylo několik obytných domů, ale tam bydleli převážně novousedlíci a ti jsou v tuto chvíli nejspíš v práci.

„Školka!“ napadlo ji. Novotou svítící budova stála v té samé ulici, naproti, prvním řadovkám. Naštěstí v tu samou chvíli uvědomila, že než tam doběhne, než jí někdo možná otevře a než někomu vysvětlí, co se děje, bude nejspíš pozdě.

Bylo jí jasné, že hraje o čas.

Dvěma pohyby sundala boty a svlékla kalhoty. Něco jí našeptávalo, že oblečení bude spíš k přítěži. Do vody se vrhla bez jasného plánu, ale o to s větší odhodlaností.

Vůbec netušila, co má dělat a kterým směrem plavat. Instinkt jí však velel plavat směrem ke stavidlu. K němu to bylo dobrých 150 metrů.

Nebyla dobrý plavec. Plavat se naučila víceméně s odporem. Voda ji nelákala. Vzbuzovala v ní strach a respekt. Teď na to však nemyslela, spíš se snažila rozpomenout na hodiny plavání a na to, jak je to správně kraulem a to co nejrychleji.

Tempo střídalo tempo a ve stejném rytmu ji bušilo ve spáncích.

V hlavě měla prázdno a v podbřišku strach. Ne o sebe, ale že Marcelu v té obrovské mase vody nenajde, nebo že ji nenajde včas. Aniž by si to uvědomovala, hnala všechny negativní myšlenky z hlavy stejnou silou, s jakou se opíraly její paže o zčeřenou vodu.

Ke stavidlo zbývalo ještě asi 100 metrů a Viole docházeli síly. „Ne! Ne! Ne!“ křičela zoufale němým vnitřním hlasem.

Adrenalin rozlitý uvnitř těla přestával působit.

„Mar…cel… ko!“

Byl to zoufalý výkřik, připomínající nářek umlčovaný přívalem vody. Viola cítila, že Marcelu ztratí. Nemá šanci ji najít. Marcela může ležet někde u dna, kam není ani vidět a navíc je tu prý strašná hloubka! Spíš z čirého zoufalství než s nadějí se zastavila, aby se potopila.

Dlaněmi obrácenými vzhůru se snažila dostat hlouběji pod hladinu. Otevřela oči, rozhlédla se a rukama udržovala hloubku. Měla za to, že se potopila dostatečně hluboko, ale ve skutečnosti to nebyly ani dva metry.

Voda byla sice čistá, ale ne průzračná. Neviděla nic, jen temně modrou, napůl průsvitnou zeď.

Viole začal docházet dech. Musela k hladině. V tom se jí zdálo, že zahlédla cosi, co by mohlo být tělo ve vertikální poloze. Nedokázala odhadnout, jak hluboko ani jak daleko, ale věděla, že teď musí nahoru pro vzduch.

Natočila se čelem tušeným směrem a rychlými tempy nohou vyplavala na povrch, aby se nadechla. Nejdřív nemohla popadnout dech.

Na potřetí ho chytla. Zhluboka se nadechla a potopila se. Oči ji strašně pálily, ale Viola je silou vůle držela otevřené.

Stín, který předtím zahlédla, byl pryč.

Teď nebo nikdy!

Viola, napnutá do pozice štiky, úspornými, ale účinnými tempy nohou plavala naslepo směrem, který si pamatovala.

Po několika metrech cosi opět zahlédla. Stačilo pár temp, aby se ze stínu vynořila silueta Marcelina bezvládného těla.

Violu zalil krátký záblesk úlevy.

Snad není moc pozdě!

Teď už jela v automatickém režimu. Lekce první pomoci, kterou měly ve škole před pár měsíci se jí rozjela před očima. Připlula k Marcele a otočila ji k sobě zády. Violu překvapilo, jak lehce s Marcelou manipulovala. Jednou paží ji chytila zezadu za bradu a s pomocí volné ruky a tempy nohou vypluly společně nad hladinu.

Teď ještě z vody rychle ven!

Čas nemilosrdně odpočítával zbylé vteřiny. Viola zamířila směrem k opačnému břehu. I přes oči plné vody zahlédla bílou dodávku.

Tu samou, která tam před chvílí nestála. Kde se tam zase vzala a kam předtím zmizela, Viola neřešila. Věděla však, že pomoc někoho dospělého je přesně to, co teď bude Marcela potřebovat.

„Pom… móc! Pom… óc! Pomozte!“ vykřikla, co jí hrdlo dovolilo. Na druhé zavolání řidič přestal do telefonu sprostě nadávat. Na její poslední volání o pomoc odložil mobil a ztichl úplně. Rozhlédl se.

Pak už to šlo ráz na ráz.

Mladík za volantem neváhal a skočil za nimi do vody. Jedinou věc, kterou nechal na břehu, byl telefon.

Po chvíli byla Viola i Marcela s jeho pomocí na pevné zemi. Mladý muž zkontroloval Marcele tep. Nenašel ho, ale spíš to bylo kvůli tomu, že něco takového dělal poprvé. Přesto se pustil do masáže srdce. Marcela se asi po minutě a půl prudce nadechla, zalapala po vzduchu a rozkašlala se.

Viola do jejího prvního nádechu skoro zapomněla sama dýchat.

Sanitka dorazila jen o něco málo později než zástup zvědavců. Marcelu si nechali v nemocnici do večera, ale zdálo se, že nešťastná událost nakonec skončila dobře a bez následků.

Viola si vědomě nepamatovala události, které přišly poté. Bylo to pro ni příliš velké.

Poděkování od místní policie a starosty za odvahu a záchranu života. Místní plátek se také chtěl přiživit, ale naštěstí vzhledem k Violině neplnoletosti nemohli bez jejího souhlasu – respektive rodičů – uvést plné jméno.

Viola nestála o pozornost ani příval náhlé náklonnosti od spolužaček, které ji doteď nemohly přijít na jméno. Na výslovné přání Violy její matka uprosila starostu, aby ji nenavrhoval na vyznamenání, jak se tomu v takových případech děje. Starosta, ač nerad, nakonec souhlasil. Protože každý bod by se v příštích volbách mohl hodit.

Jediná věc, na kterou si Viola s Marcelou budou pamatovat do konce svých dní, bylo nevyřčené i vyřčené sesterství, které mezi sebou uzavřely. Obě cítily, že mají k sobě blíž než běžné „nejky.“

Viola si později uvědomila, že plavala na jistotu. Jako kdyby „věděla“, že Marcela je naživu, i když už nedýchala. Stejně tak jí byl jasný směr, kterým se měla vydat. Vnímala to tak.

V den vysvědčení a po vzoru Indiánů se rituálem jedné krve navždy spojily.

Text neprošel redakční úpravou.