Asi rok předtím, než jsem webařinu na volné noze pověsil na hřebík, dostal jsem vnuknutí.

Napsat knihu

Jestli se ptáte proč, tak nejspíš proto, že to souvisí s etapou života, které se říká krize středního věku. Úspěšní muži si v té době pořizují sportovní auto nebo o dvacet let mladší partnerku. Já úspěšný rozhodně nebyl, rozvod jsem měl za sebou, auto jsem prodal a na nové neměl. Jediné, co jsem si mohl dovolit, byly běžecké boty z Lidlu.

Tak jsem začal psát

A běhat. Trochu.

Myslím, že jsem vždycky chtěl něco napsat. Jenže jsem se o to moc nesnažil, protože jsem neměl dobrý námět. Až jednoho jarního odpoledne roku 2014 jsem prokrastinoval u seriálu a rozčílil se nad stupidní zápletkou jednoho dílu. Podíval jsem se na tehdejší přítelkyni Evu a prohlásil, že takovou blbost nemohl splácat ani amatér, protože i já bych to vymyslel lépe.

Řekla: „No tak to udělej.“

„No to teda udělám,“ odpověděl jsem sebejistě.

Neměl jsem však páru jak.

Uběhlo pár dní a já to pustil z hlavy. Ležím si tak ve vaně, zírám do stropu a najednou jsem měl námět. Znal jsem začátek, průběh i konec. A to všechno během vteřiny.

Vyskočil jsem z vany a běžel si to rychle zapsat. V pětačtyřiceti totiž sice udržíte moč, ale s myšlenkami to bývá horší.

Vznikla synopse na jednu stranu

Od té chvíle jsem příběh rozvíjel. Nedokázal jsem na něj přestat myslet. Později jsem ho převyprávěl Evě. Je poměrně náročný čtenář, takže mě překvapilo a potěšilo, když řekla, že se jí to líbí.

Jenže Klaun, kterého jsem zatím jako jediného vydal,  původně vznikl jako něco úplně jiného.

Měl to být jen krátký příběh pro plánovanou crowdfundingovou kampaň. Myslel jsem si, že z vybraných peněz budu pár měsíců psát první díl plánované ságy. Jednoduchá matematika. Spočítáte počet stran, kolik jich asi zvládnete napsat denně, a je hotovo.

Mike Tyson říká: každý má nějaký plán. Než dostane pěstí.

Tou jsem měl brzy dostat

Kampaň byla připravená, ale na poslední chvíli jsem ji zrušil. Naštěstí. Když jsem se na text podíval s odstupem, došlo mi, že to prostě není ono. Příběh byl dobrý, ale provedení strašné. Uvědomil jsem si, že se musím ve psaní ještě hodně zlepšit.

Pak přišlo několik let, které by vydaly na samostatnou knihu.

Vlastní naivitou jsem si podřízl větev u hlavního klienta. Následovala operace oka, výpadek příjmů a postupný pád. Úspory mizely a já dělal, že to nevidím.

Na jaře 2016 jsem skončil v podstatě na ulici

Měl jsem sice novou práci, ale za juniorskou mzdu. Junior s blížící se padesátkou.

Byl jsem bez peněz, s dluhy a přemýšlel, kde složím hlavu.

Nebýt kamaráda a později i jedné laskavé kolegyně, asi bych skončil pod mostem. Rok jsem nenapsal jedinou řádku a chtěl jsem s psaním skončit.

Nakonec jsem se k němu ale vrátil.

Derekův příběh začal dostávat hloubku. Někdy v souladu s tím, co jsem zrovna prožíval. Byly dny, kdy jsem na Klauna nemohl přestat myslet. Jedno jestli nad Excelem nebo na poradě. Myšlenky mi k němu neustále utíkaly.

Nemohl jsem se dočkat, až vypadnu z kanceláře a budu zase psát

V té době jsem žil ze stravenek a bydlel na koleji. Pro někoho v mém věku asi zvláštní situace, ale já byl vlastně rád, že mám střechu nad hlavou a můžu jednou za čtrnáct dní vidět svou dceru.

Později jsem si potřeboval něco dokázat a rozhodl jsem se doplnit si vzdělání. Dodělal jsem si maturitu, abych mohl studovat vysokou. Bylo to náročné období. Práce, studium, přivýdělky a do toho psaní.

Jeden čas jsem měl na zdi rozvrh rozepsaný po patnácti minutách.

I tak to byl punk jako prase

Nakonec jsem to ale zvládl.

Psaní je jízda na horské dráze. Jeden den máte pocit, že jste napsali něco skvělého. Druhý den máte chuť celý text smazat. Neustále hledáte vlastní styl a když máte pocit, že jste ho našli, musíte ho dál pilovat.

Postavy si navíc časem začnou žít vlastním životem. Přestanou poslouchat autora a vedou si příběh po svém. Často si pak připadám spíš jako divák než režisér.

A právě proto mě to baví.

Klauna jsem začal psát jako příběh o lidech na pozadí technologií a světa, který se rychle mění. Hodně mě ovlivnil například Neuromancer od Williama Gibsona, i když můj příběh je úplně jiný.

Jednou bych se rád psaním románů živil. Chci se stát profesionálním autorem, ne jen člověkem, který občas něco napíše.

Cesta na vrchol bývá dlouhá

Nikdo a nic mi nezaručí, že se na něj dostanu. Nicméně, každý výstup ale začíná prvním krokem.

Takže krok jedna.